Svěží a stravitelná básnická sbírka s pozoruhodným konceptem. Ten na jednu stranu oceňuji a do určité chvíle mě fascinoval (váhal jsem dokonce, že počin ohodnotím o hvězdičku výš), na stranu druhou – a domýšlíte si správně, že potíž tkví v oné určité chvíli – se nejpozději cca ve dvou třetinách knížky vyčerpal. A nejenže nic nového – tedy až na nové, de facto nahodile přibyvší motivy – nepřinesl, ale...
Svěží a stravitelná básnická sbírka s pozoruhodným konceptem. Ten na jednu stranu oceňuji a do určité chvíle mě fascinoval (váhal jsem dokonce, že počin ohodnotím o...
Svěží a stravitelná básnická sbírka s pozoruhodným konceptem. Ten na jednu stranu oceňuji a do určité chvíle mě fascinoval (váhal jsem dokonce, že počin ohodnotím o hvězdičku výš), na stranu druhou – a domýšlíte si správně, že potíž tkví v oné určité chvíli – se nejpozději cca ve dvou třetinách knížky vyčerpal. A nejenže nic nového – tedy až na nové, de facto nahodile přibyvší motivy – nepřinesl, ale jistou svou rekurzivností by vlastně umožnil, aby mohla sbírka pokračovat donekonečna, limitována v podstatě pouze existencí a imaginací autorčinou (čili nelimitována).
Vnímám, že sítem požadavku promyšlené a precizní komponovanosti a uzavřenosti (resp. otevřenosti v uzavřenosti) neprojde patrně valná většina nejen současných, ale ani minulých básnických knih. Přesto pokládám za legitimní a relevantní vnitřně s ním při četbě pracovat alespoň jako s určitým úběžníkem a hledat přinejmenším náznaky toho, že básník měl při sestavování sbírky (nebo ještě lépe: při jejím psaní) něco takového na paměti. Obzvlášť má-li sbírka podobu, tak jako je tomu u Terezy Bínové, jistého konceptu. Jinak to působí, jako by autor během určitého časového údobí vysmahnul x básní, z nich pak vybral y obstojnějších a ty pak (někdy sám, někdy – to asi čím dál řidčeji – s pomocí redaktora) seřadil, jak ho to zrovna napadlo, za sebe a vydal. Pochopitelně připouštím, že mi v některých případech až příliš jemné předivo detailně uvážené kompozice mohlo uniknout, ale většinou mám pocit, že tam nic takového zkrátka ani nebylo.
Jistě, u Červeného obra se motivy z nadějně rozjetého počátku ke konci vracejí, ale je to učiněno poněkud mechanicky, výčtově, autorka navíc pointovat dovede, umí báseň začít a ukončit, takže v knížce najdeme řadu dalších textů, které by stejně dobře mohly tvořit závěr svazku. Jakkoli, když to člověk zkouší posoudit a procítit, básnicky ohmatat, subtilněji, zjišťuje, že vlastně ne. Tj. že jejich výpovědní síla je až příliš ukotvena kontextově. Až příliš výrazně podmíněna sousedstvím dalších básní a motivů (tuto myšlenku ostatně podporuje i to, že kniha vůbec nemá obsah). To principiálně vůbec není špatně, naopak bych si přál víc podobných knih u nás. Jenomže právě k tomu se váže druhá má potíž: zkoušeje vybrat nějaké texty coby ukázky, coby nejlepší reprezentace – nepopiratelného – autorčina básnického umu, pociťoval jsem značnou nejistotu, nakolik a zda vůbec budou schopny fungovat samostatně. A to by přitom měly, podobně jako úseky nejslavnějších hudebních skladeb obstojí i bez jejich zbytku. Níže jsem se tři takové básně pokusil vybrat – posuďte sami:
Včera se narodila,
už dnes ji poštípali komáři.
Kam mizí naše krev,
co z ní roste?
---
Píšu perem,
které bývalo stromem.
Láká mě představa,
že také inkoust v něm
býval kouskem sépie.
---
S poslední perlorodkou
zmizí všechny divoké
sladkovodní perly.
Na krcích a ve šperkovnicích
zbydou prázdné provázky.
Po čase zmizí i ty.
Shrnuto a podtrženo: Sbírka je to velmi dobrá, koncept zajímavý, celek mně v mnohém (svět rodiny, přírody, venkova, zahrady, repetitivnost, hloubka jistoty i věčnost pochybností, kosmičnost i hravost, tázání po původním i budoucím, nadsázka) velice blízký a sympatický. Přál bych jí, aby si našla co nejvíc čtenářů (a ona si je díky svému ustrojení najde). Nejlepší je ovšem asi číst ji jako celek a vnímat jako koncept, jako svébytný svět snad více za slovy a verši než v nich. Ale možná se úplně pletu...
Číst více
Číst více