Červené máky na Monte Cassinu

„Bojiště skýtalo hrůzný pohled. Byly tam obrovské skládky nespotřebované munice a tu a tam hromady min. Mrtvoly polských a německých vojáků, někdy spojených ve smrtelném objetí, ležely všude a vzduch byl plný hnijících těl. Byly tam převrácené tanky s přetrženými pásy a jiné, které stály jakoby připraveny k útoku a jejich děla dosud mířila ke klášteru. Svahy vrchu, zejména tam, kde palba nebyla tak silná, pokrývalo neuvěřitelné množství vlčích máků, jejichž červené květy podivně ladily s touto scénérií…“
Tak zachytil polský generál Władysław Anders, jehož vojáci vztýčili vlajku vítězství nad rozvalinami benediktinského kláštera na hoře Monte Cassino, své dojmy z bojiště jedné z nejkrvavějších bitev nejkrvavější války lidských dějin. Bitvy, ne náhodou přirovnávané k verdunskému „mlýnku na maso“ z první světové války.
Téměř půl roku se Spojenci marně pokoušeli dobýt cassinský hřeben, uzlový bod německé obranné linie, stojící v cestě jejich postupu k Římu. Klášterní vrch nakonec dobyli Poláci; podle anglického historika této bitvy Matthewa Parkera „muži bojující za zem, jež je pro ně již ztracena, v útocích, které neměly být nikdy nařízeny, ale byly přesto provedeny s nadšením zrozeným ze zoufalství a nenávisti.“
Ani odstup sedmi desetiletí nezmírnil palčivou naléhavost otázek po smyslu náletu, který proměnil jedno z nejstarších středisek evropské kultury v moře sutin, po strategické ceně desetitisíců zmařených lidských životů, po smyslu celého toho krvavého střetnutí. Odpovědi na ně hledá i tato kniha. Mgr. Miloslav Jenšík (1936)
Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, později absolvoval postgraduální kurz Fakulty žurnalistiky téže univerzity. Po tři desetiletí působil jako časopisecký redaktor – s nedobrovolnou přestávkou v období „normalizace“, kdy byl za publicitu z pražského jara postižen zákazem činnosti ve sdělovacích prostředcích; k publikování pod vlastním jménem a k redakční práci se mohl vrátit až po řadě let. Bezprostředně po listopadu 1989 začal působit ve vedení redakcí, naposledy jako šéfredaktor vydavatelství a nakladatelství Rena. Od roku 1997 se už věnuje výhradně vlastní, až na řídké výjimky historicky zaměřené tvorbě.
Knižní prvotinou Miloslava Jenšíka se staly Toulky Prahou (1973 spolu se Slavomírem Ravikem, jehož jméno muselo na poslední chvíli z titulu zmizet). Na dvacetiletou stálou spolupráci s fotbalovo-hokejovým týdeníkem Gól navázaly knihy z historie obou sportů: První mistři světa - pravdivá zpráva o zlaté partě ze Štvanice (1997), dvoudílná Kronika českého fotbalu (1997 a 1998 s Jiřím Macků), Než přišel Dominátor – galerie brankářů českého hokeje (1999), Kronika českého hokeje (2001), Atlas českého fotbalu (2005 s Radovanem Jelínkem), Zelenobílé století (2005), Zlatá kniha ledního hokeje (2011). Pro Kroniku českých zemí (1999) zpracoval sportovní dějiny. Jeho historické kapitoly jsou výraznou součástí sedmi monografií o našich předních fotbalových klubech (2003). Z řady televizních pořadů, na jejichž vzniku se podílel, jmenujme alespoň Hokej v srdci, srdce v hokeji (2004).
Kronika českého fotbalu a Kronika českého hokeje získaly výroční ceny nakladatelství Olympia, Zlatá kniha ledního hokeje Cenu Egona Ervína Kische, udělovanou Klubem autorů literatury faktu.
V poslední době navázal autor i knižně na svou dlouholetou časopiseckou tvorbu z historie II. světové války, v polovině 80. let oceněnou tehdejším Svazem protifašistických bojovníků a dvojnásobným udělením výroční novinářské ceny. V edici Magnetka již vyšly jeho knihy Skoncujeme s nimi! Varšava musí být zničena! (2011), Anthropoid kontra Heydrich (2011) a Commandos útočí! Nájezd na Saint Nazaire (2012).