Souhlas s TheRaven: také mě minul seriál o Černobylu, proto bylo mé povědomí o havárii velice malé. Mě tedy nejdřív upoutala kniha Modlitba za Černobyl a teprve poté tato kniha, ale v této se lépe vysvětlilo, jak to tehdy bylo. Je psaná tak, aby to pochopil i naprostý laik. Vše je srozumitelně vysvětleno a prolíná se průběh katastrofy před 30 lety a současnost, což dává člověku možnost vydechnout.

Na tohle čtení jsem se chystala od dob shlédnutí série o černobylské havárii. Hodně zajímavá forma: V knize se pravidelně střídají kapitoly se subjektivním pohledem na havárii a kapitoly ryze objektivní, které stroze obsahují výčet faktů. Ta osobní emotivní část je vzpomínkou na autorovu návštěvu Černobylské elektrárny a opuštěného města Pripjať v roce 2011, objektivní část líčí černobylskou havárii den po dni, hodinu po hodině, a i pro laika celkem srozumitelně vysvětluje, co se vlastně stalo. Tyhle dva střídající se pohledy se působivě doplňují a oba vyvolávají silné emoce, i když pokaždé trochu jiné. Na jedné straně strohé, ale přesto ve výsledku hrůzyplné líčení vlastní havárie a hrdinství lidí, kteří bez jakýchkoliv ochranných pomůcek zachraňovali, co se dalo, často zbytečně, chaoticky, ale přesto zemřeli jako hrdinové. A současně zatajování, mlžení, odmítání odpovědnosti… Z celé té spleti faktů i dodatečně zjištěných okolností vyplývá nakonec otázka: Mohli za havárii operátoři, kteří vršením chyb a zmateným rozhodováním způsobili výbuch, anebo malér byl již předem zakomponován ve vlastním nedokonalém, možná i chybném technickém řešení reaktorů? Nebo je příčina v celém tehdejším sovětském systému, kde vše bylo hlavně na oko, plnění plánů především na papíře, všeho nedostatek, obcházení bezpečnostních pravidel a politická neodborná rozhodování? Autorova návštěva v opuštěné Pripjati chytne za srdce, i když zase trochu jinak. Od pobouření nad občasnými hledači pokladů, zloději artefaktů i nad autory chlubivých selfíček před zarůstajícími troskami, až po pochopení smutku autora téhle knihy nad opuštěnými, křovisky zarůstajícími paneláky a dávno zapomenutými osudy lidí, kteří zde měli kdysi domov. „Z nespoutaného lesa ční šedobílé brutalistické stavby z betonu, většinou prosté jakýchkoliv znatelných kudrlinek, a na obzoru se z mlhy vylupuje matná silueta Černobylu. Ve vzduchu visí tmavé mraky a máčí vše vodou. Sem se to ale hodí. Být v tomhle prázdném, polorozpadlém, takřka nepopsatelném městě – tomu se vážně nic na světě nevyrovná. Ticho v mých uších přerušuje pouze vítr. Jako by Země dávno vymřela a mně se nějak podařilo přežít…“