Čekám, až si pro mě v noci přijdou

Životní příběh Ujgura Tahira Hamuta a jeho rodiny odhaluje hanebné, genocidní jednání režimu většinové společností čínských Hanů (Chanů) vůči ujgurské muslimské menšině. Obnažuje také čínskou mentalitu jako takovou. Číňané nejsou odbojní, jde o kolektivisticky formovanou společnost, kde jednotlivec sám není nic než mikročásticí celku. Proto chtějí mít hlavně klid a vykonávat bez reptání vše, co po nich strana „v zájmu celku“ požaduje. Sousedský a policejní dozor je v Číně tak rozšířený, že je pokládán za sice obtížnou, přesto však běžnou součást života, a proto akceptovanou. Tedy do určité míry. „Nepřizpůsobivými“ jsou menšiny jako Ujguři, kteří jsou pro svou odlišnost šikanování, perzekuováni, omezováni, zadržováni... na denní bázi, a nuceně asimilováni. I třeba jen dostat pas je mimořádně ponižující proces, a pokud už neodevzdali úřadům své otisky prstů nebo DNA, tak v tomto případě určitě, vč. komplexní zdravotní anamnézy, rodinných vazeb, styků se zahraničím aj. aj. Kdykoliv pak si úřady mohou pas zase vzít zpátky. Na počátku tohoto tisíciletí čínská vláda z velké části zlikvidovala ujgurskojazyčný vzdělávací systém. O tzv. převýchovných táborech snad ani mluvit netřeba. Jen snad připomenout, že čínská vláda do nich Ujgury odváží ideálně nad ránem, kdy spí, a především bez jakékoliv soudu, jen na základě pomluv. Mimo jiné taky např. nutí Ujgury, v místech bohoslužeb vyvěšovat čínskou vlajku, nebo duchovní tančit na diskotékovou hudbu. Číňané jsou velmistři ve vymýšlení způsobů, jak člověka ponížit a zbavit důstojnosti. Bezduché, poslušné stádo naplněné sousedskou nevraživostí či spíš nenávistí. A to mluvíme o 21. století. Autor ve svém příběhu nevynechá ani nejznámější ujgurské disidenty jako Ilhama Tohtiho (nedávno propuštěného po 10 letech vězení), se kterým se Hamut osobně setkal, nebo Dolkuna Psu, předsedu Světového ujgurského kongresu žijícího v exilu v Berlíně. Připomíná rovněž nejzávažnější vládní represivní akce vůči autonomnímu regionu Sin-ťiangu, jako např. vyvolání násilné vlny v Urumči (2009) nebo pozdější kampaň Tvrdý úder namířenou proti "náboženskému extremismu, etnickému separatismu a násilnému terorismu". To, že se čínský režim dopouští státního terorismu na vlastních občanech už jaksi svět přehlíží. Čínská vláda jde tak daleko, že teroristické útoky sama inscenuje, aby zbytek národa i okolní svět uvěřil jejím lžím a ospravedlnil její útoky na Ujgury. A že se jí to daří není pochyb. Dokonce Ujgury donutila vzdát se svých muslimských jmen a přejmenovat se. Tahir Hamut Izgiovi se nakonec podařilo v r. 2017 uprchnout do USA, kde ujgurský básník začal i s rodinou nový život. "Věděli jsme, že školící střediska" jsou koncentrační tábory. Lidé, které telefonicky pozvali do kanceláře sousedského výboru nebo na policejní stanici, se jednoduše dozvěděli, že je odvezou "na studia". Postupně jsem se doslýchal o přátelích a známých, kteří mizeli jeden po druhém."

Nesmírně znepokojivé, depresivní čtení, které v čtenáři zanechává pachuť bezmoci a naštvání. V rámci možností přesto vynikající kniha, která mi pomohla seznámit se hlouběji s problémem, o němž jsem toho věděl až hanebně málo. Díky Práhu za vydání a překladatelce za výtečnou práci, díky které je kniha navzdory tématu čtivější než kdejaký román. Více netřeba, předchozí komentující už všechno vylíčili lépe, než bych toho byl schopen já.