Causa Mortis

Jsem taková stará konzerva a možná proto nemám sny v knihách vůbec rád. Podle mne většinou vůbec neposouvají děj a jenom zdržují od vlastního příběhu. V této knížce jsem si jich užil až moc a tak nejsem na konci ani trochu nadšen. Snad rozumím snaze po originalitě a nové umělecké kvalitě a tak přeji nové generaci čtenářů hodně takových děl plných kouzel vyvolávajících nekonečný úžas nad tím, co vše se dá vyfantazírovat.

„Kolikrát člověk musí sám v sobě zemřít, aby nakonec našel sám sebe?“ V rámci malého rozsahu je až překvapující, jak dlouho si autoři dávají na čas, než rozvinou zápletku. Jít o povídku, nemám s tím problém, ale když píšu román mohl bych mít v polovině trasy zařazenou alespoň dvojku, když už ne nejvyšší převod. Jejich neřestí je utíkat k nesmyslným popisům těch kterých snů, jež vám stejně nic neřeknou, maximálně zapadnou do kontextu při druhém čtení. A když už nejsme u popisů snů, zabýváme se neschopností úřadů vypořádat se s bojovými plemeny psů, což je jistě rozčílení hodné, ale proč tím zabrat celou jednu kapitolu z takřka dvou set stránkové knihy, která už tak má problém najít zápletku, natož schopnost řešit za čtenáře byrokratické nesnáze v životě, vesmíru a vůbec? Co by jej naopak zajímalo, je kriminální zápletka, ale ta zde zůstává nevyužita. A to si přitom myslím, že prostředí české patologie by dokázalo nabídnout víc, než pár (ne)chuťáren z běžného chodu oddělení s mrtvolami.