Ještě to není měsíc, co jsem v komentářích psala, že už nechci číst nic o gulazích a komunistických lágrech. Odříkaného chleba největší krajíc, že? Co napsat ke knize? Vždyť žádná slova nevyjádří hrůzu, která mne obklopuje při jejím čtení. Paní Dagmar Šimková ztratila 14 let svého života, nakonec měla štěstí. Přežila. Určitě pro ní nebylo lehké vzpomínat, přesto pro nás, pro všechny, dokázala podat svědectví o "spravedlivém komunistickém režimu", kde mnozí nepřežili. Prosím všechny češtináře na středních školách a učilištích, aby zařadili tuto knihu mezi doporučenou četbu.

Tady je ticho důstojnější než slova. Připadá mi až nepatřičné hodnotit toto dílo jako literaturu. Pokorně a uctivě smekám a přeji si (naivně), aby podobné výpovědi už nemusely vzniknout. „Zdá se, že muži nesou zajetí a ponížení hůř než ženy, snad proto, že od dávnověku jim byly přisouzeny vlastnosti heroické, které je těžké prokazovat každý den. Jednorázová statečnost je snazší než každodenní stokrát nic, které umořilo osla. A tak se stalo, že můj vztah k mužům se od vězení změnil – přes všechen můj obdiv a tajnou náklonnost, kterou k nim cítím. Nemohu být koketkou ani vampem, ani je ulovit záludnou taktičkou, čímž velmi v naší době tratím na ceně. Stala jsem se pelichající vlčicí s vemínkem splasklým od starostlivého pečování o mužská kojeňátka.“