Brána nekonečna

Musím se přiznat, že začátek pro mě byl docela oříšek. Prvních zhruba 70 stran se věnuje právě Hadiz a jejím objevům. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych poslouchala partičku ze seriálu Teorie velkého třesku – řeší se tu částicová fyzika a hromada teorie. Autor se sice snažil všechno podat tak, aby to pochopil i laik, ale já se i tak občas cítila informacemi dost zahlcená. V hlavě mi běželo, jestli jsou všechny ty technické detaily pro příběh vážně tak důležité. Knížka ale v průběhu dost výrazně měnila styl. Zatímco první polovina je složitější, zaměřená na laboratoř, politické struktury multivesmíru a vysvětlování technologií, ta druhá už tak složitá není. Tam se příběh překlopí do akčního vojenského sci-fi plného honiček, kde se složité teorie prostě přestanou řešit. Popisy situací a akce byly naprosto dostačující a děj měl spád. Co mě ale trochu mrzelo, byly popisy postav. Kniha je sice dost tlustá, ale v detailech hrdinů je hodně stručná. Vnímala jsem to spíš jako takový obecný popis – třeba u mé oblíbené ušaté hrdinky Paz víme, že je to „zaječice světle hnědé srsti ve školní uniformě“. Její zvířecí přednosti se sice v ději projevily, ale celou dobu jsem ji měla v představách tak trochu v mlze. A Essiena, další hlavní postavu, jsem si nedokázala představit vůbec. U popisu světů chápu, že nebyly super detailní, protože jich hrdinové navštívili tolik, že by kniha musela být dvakrát větší, ale u postav mi ta konkrétnost chyběla. U zvířecích lidí se autor mohl trochu víc rozepsat. Tady jde strašně vidět, že autor píše komiksy – v komiksu máte obrázek a textu stačí málo, ale v románu pak čtenář občas tápe. Jelikož jde o první díl série, konec zůstává otevřený a celá kniha vlastně funguje jako takový velký, promyšlený úvod pro další díly. Rozhodně ale nebyl nudný! Taky musím zmínit jednu věc, která mě při čtení mrzela a vždycky mě trochu rozhodila. V textu se objevilo pár chyb (překlepů). Od Hostu jsem zvyklá na naprostou preciznost, takže mě to u nich docela překvapilo. Obrovským tématem je tu taky umělá inteligence. Seznámení s AI jménem Rupsche bylo skvělé, ale zároveň trochu děsivé. To, že umělá inteligence vtipkuje, a fakt, že pro někoho může být AI tím vůbec nejlepším přítelem, nutí k zamyšlení, jak se budou vyvíjet vztahy mezi živými bytostmi a stroji. Motiv vzpoury strojů mě vedl k otázce, zda se nás autor nesnaží varovat před reálným nebezpečím. Možná Carey tak trochu předvídá naši vlastní budoucnost. Závěrem – komu knihu doporučit? Pokud máte rádi chytré sci-fi o paralelních světech, cestování dimenzemi a nevadí vám, že příběh neskončí uzavřeně, určitě po ní sáhněte. Pro čtenáře hard sci-fi to bude lahůdka, protože technologie v knize působí uvěřitelně a dává smysl. Pokud ale sci-fi běžně nečtete (jako já) nebo vyloženě nesnášíte dlouhé pasáže vysvětlující fungování fiktivních technologií a politiky, může vám první polovina připadat trochu těžkopádná a jako „vědecké blábolení“. Jakmile se ale prokoušete začátkem, čeká vás skvělá jízda.

Všeho moc. Což by ani tak samo o sobě nebylo tak na škodu, jinde to bývá také košaté ve všech směrech, ale vadilo mi celkové vyznění díla. Jestli u nás druhý díl vyjde, se mnou ať už nepočítá.