Brácha není asparágus

Příběh je vyprávěn z pohledu třináctileté Lindy, jejíž o dva roky starší bratr Filip má poruchu autistického spektra. Tatínek pracuje v zahraničí na lodi a doma se objeví většinou jen na Vánoce, maminka má plno práce s Filipem a jeho terapiemi a Linda se občas cítí tak nějak přehlížená, jako by na ní nezáleželo. Nemá to moc lehké ani ve škole. Většina spolužáků a "kamarádů" se jí začne stranit hned v momentě, kdy se setkají s jejím bratrem, který má třeba zrovna záchvat a nebo je prostě jen klasicky "divný". Navíc má Linda Filipa často na starost a z toho není nadšený ani jeden z nich. Linda se za něj občas stydí. Jenže když na něj nedohlédne, tak se většinou stane nějaký průšvih a vždy je to vina Lindy. Přijde jí to nespravedlivé a přemýšlí, jestli ji vlastně máma nebo brácha mají rádi. Kniha otevírá spoustu témat a ukazuje zas trošku jiný pohled na život s autistou. Většinou se všichni soustředí na osoby s autismem a jejich sourozenci jsou dost často více či méně upozaděni a přehlíženi. Je to sice kniha určená převážně pro děti a mládež, ale určitě by si ji měli přečíst i dospělí. Doporučuji!

Autorku jsem vůbec neznala, ale Aspergerův syndrom mě zajímá a mám s ním (tedy s lidmi, jimž byl diagnostikován) osobní zkušenost, takže jsem byla zvědavá na knižní zpracování pro dětské čtenáře. Lindě je třináct a její bráška, autista Filip je dokonce o dva roky starší, ale stejně se všechno točí kolem něho. Ačkoli Linda chápe, že bráchu je potřeba hlídat a pomáhat mu s praktickým životem, jsou chvíle, kdy je toho na ni moc. Tím spíš, že jsou na Filipa jen ony dvě s mamkou, táta pracuje jako kuchař na zaoceánské lodi a nemůže je vystřídat, když by to bylo potřeba. Myslím, že se autorce dobře povedlo ukázat, jak mohou problémy autisty negativně ovlivňovat i život druhého sourozence, a to zdaleka nemám na mysli pouze „povinnou“ péči, kterou na sourozence delegují unavení a nestíhající rodiče. Pokud sourozenci navštěvují stejnou školu a pokud se tam vyskytují typičtí puberťáci, máte zaděláno na vleklý problém. „Ten exot je tvůj brácha?“, to bylo to nejslušnější, co slýchal můj neurotypický syn na adresu svého sourozence. Dovedu si představit čtenáře, který by si vybral a přečetl tihle knihu, ale takových určitě nebude mnoho. Náš autista si tuhle knihu nikdy nepřečte – beletrie ho až na výjimky (série Cherub, Kočičí válečníci a taky Harry Potter) vůbec nezajímá. Ale věřím tomu, že by ji určitě „schválil“. A mě osobně moc pobavil asparágus, ten je pro běžného jedince (tím spíš pro náctileté) rozhodně přijatelnější, skvělý nápad!