Hraju, abych žil 5 – Bitva

Začátek knihy je trochu chaotický. Autor snad píše co ho zrovna napadlo a na nějakou osnovu příběhu najíždí až po pár kapitolách. Děj se většinou věnuje událostem a bojům v klastru. V druhé polovině knihy začíná do popředí vystupovat Gleb a jeho klan. Velekněz stěhuje na své území vojenskou alianci „Kouř”, uzavírá nové spojenecké smlouvy a na útok odpovídá hromadným napadením hradů nepřátel. Tři a půl bodu.

Další díl a zase o něco větší zklamání. Autor se bohužel odvrací od původního úspěšného konceptu a na přitažlivosti díla je to znát. Při čtení často narážím na pasáže, které neposouvají děj kupředu a tváří se jako výplň. Pokud zrovna narazím na zajímavou část, tak ji autor prolétne rychlostí blesku, asi abych si ji náhodou neužil. Možná je to tím, že Dmitrij sekal každý rok jeden díl jak Baťa cvičky a na výsledném díle je to znát. Na každé další knize víc a víc...

Tento díl je vlastně takové strategické přešlapávání na místě. Dochází k formování sil, přesunům na frontách a zastavení se na barikádách. Gleb skáče z jednoho (časo)prostoru do druhého. Konečně vyrovná levelový deficit.Vyčistí cestu Maoistům. Nakopne zadnici imperialistům, dostane vyznamenání od "Putina", předvede pár bohatýrských činů, kterými předčí Ilju Muromce i Čurilu Plenkoviče, jen nějaký kolemjdoucí Obejda si s ním pohraje. Jako vždy je to přitažené za vlasy, přehnané, chvílemi fantasy lavíruje na hraně sci-fi, říkáte si, jaké božské staty ještě autor pro Laitha vyhrabe. A v tom je ten problém. Pro hlavního hrdinu už se horkotěžko hledá soupeř, a tak ono to už i nudí. Proto 3,5 hvězd jako kokrokr...