Bílé díry

před 2000 lety pár bláznů přišlo s absurdní představou, že Země má sférický tvar, před 500 lety, že se pohybuje, zatímco většina byla intuitivně přesvědčena o její samozřejmé placatosti a statičnosti = Rovelli znovu ukazuje, že není potíž v učení se něčemu, ale v odnaučování, dokázat změnit úhel pohledu a pak názor, počínaje Anaximandrem a konče OTR; sám pak přichází s převratnou hypotézou existence tzv. bílých děr, jakéhosi odrazu děr černých, kterou dokáže laikovi ozřejmit nejen úchvatnou, překvapivě přiléhavou analogií geometrie pekla z Dantovy Komedie, ale především sylogisticky (s mnohými odbočkami do historie, filozofie, poezie i životního moudra), takže jsem jako čtenář nadmíru spokojen, byť je Rovelliho logicky platný závěr epistemicky nejistý DOPORUČUJU

Kniha se věnuje tomu, co se podle autora děje pod horizontem černé díry. Myšlenka je skoro celá v souladu s Einsteinovou obecnou teorií relativity. Až na jednu část, která zatím soudobé fyzice uniká. Tou je bod, kde se relativita střetává s kvantovou mechanikou. To možná v budoucnu popíše teorie kvantové gravitace. Černá díra se nejprve zmenšuje Hawkingovým zářením, které je zde považováno pouze za tepelné nenesoucí informaci. Až se černá díra dostatečně zmenší a dalšímu zmenšování zamezí kvantové jevy, dojde k "odrazu" a vzniká díra bílá, která je jakoby časově obrácenou černou dírou a a do níž nemůže nic vstoupit. Informace uložené v černé díře zůstávají a později odcházejí z bílé díry. Autor si také pohrává s myšlenkou, že by bílé díry mohly tvořit část temné hmoty. Nejde o mainstreamovou myšlenku, ale i tak je zajímavá. Líbil se mi i příběh jejího vzniku, kdy se Carlo Rovelli setkává s Halem Haggardem a spolu rozvíjejí diskusi, která následně vede k myšlenkám popsaným v knize.