Biela veža

Zjistila jsem, že jsem zapomněla ohodnotit poslední díl Bohatýra, tak aspoň teď s odstupem, i když už si toho moc nepamatuju. Co si ale pamatuju dobře, je ten pocit nasrání, jak autor konec pojal. Všechny oblíbené postavy, všechny bohatýry, všechny ty, kterým jsme dosud měli fandit, nechal pobít, Ilja tuším zůstal, ale totálně vyšuměl do nikam, prostě zmizel. Vůbec byli bohatýři odsunutí na vedlejší kolej a knížka začala být o Semiře a Davidovi... Proč? Dva spratci, absolutně nesympatické postavy, které jsem nejdřív brala jako nutné zlo, které nebude mít dlouhého trvání. Nebavilo mě o nich číst, lezli mi na nervy. Když tam pořád tvrdli, tak jsem aspoň doufala, že zhynou bídnou smrtí tak jako mnoho jiných lepších postav. Ale nakonec to byli právě oni, na které autor zaměřil pozornost, dal jim hlavní prostor a ještě jim dopřál jako jediným happy end. Vážně jsem nevěřila a dočetla jsem tuhle jinak skvělou ságu s velkou, velkou nespokojeností, kdy konec vše pohřbil. Škoda. Ale možná je to podle historické skutečnosti? Nevím, a ani vlastně nechci vědět, vždyť šlo stejně hlavně o literární fikci.