Konečně jsem se dostala k této sérii a nechápu,proč jsem tak dlouho otálela. Autor si ihned svou první knihou získal mou pozornost a to jak stykem psaní, zápletkou, tak i svými hlavními postavami. Naprostá sympatie!

Přeťukávala jsem několikrát mezi čtyřmi a třemi hvězdami. Mělo to spád, to ano, ale už zase sériový vrah a fujpopisy mrtvol. Dialogy tomu opravdu pomáhají, jenže název prozrazuje až moc a já (i kvůli tomu) odhalila vraha dřív, sakryš. Dvě hlavní postavy spolu fungují, to mě celkem bavilo; jen Washington zase naplňuje schéma „mám trauma z dětství a teď si dělám, co chci, protože mi to projde“, a i když je Tilly správná, takový člověk by nebyl schopen překonat své nastavení. Jsou tam náznaky nadhledu a humoru, nebere se to smrtelně vážně; průběh vyšetřování ale neprobíhá normálně, je založen spíš na Poeových geniálních vývodech, v nichž obyčejný smrtelník (já) to pojítko není schopen pobrat. Takže asi spíš tři. Samostatný odstavec si ještě zaslouží překlad. Vážně už jsem nechtěla být za hnidopicha, ale tady jsem neodolala. „Zeptat se na otázku“ už se stane asi normou, br, „Tolstojova kniha" se taky určitě brzy ujme, splést si holubici s hrdličkou (a vydávat tu druhou za mezinárodní znak míru) je úsměvné. Ale za největší perlu považuji větu: „Jak se dalo očekávat, původní okupant rakve zmizel.“ (= zmizel ten, který byl v té rakvi původně). Jsem momentálně kvůli nemoci okupant postele – a protože mě to donutilo se i přes bolest v krku zasmát, vracím tu čtvrtou hvězdu. Škoda, že druhý díl překládal někdo jiný, ale i tak ho zkusím :-).