Babička pozdravuje a ospravedlňuje sa

Poté, co jsem velmi nedávno doposlouchala Oveho, jsem si do uší vzala dalšího Backmana, tentokrát Babičku. Byť hodnotím vcelku vysoko, musím říct, že v porovnání s dalšími Backmanovými knihami, které jsem četla/poslouchala, je tohle pro mne lehounce slabší. Ale pořád určitě hodné pozornosti. Neuvěřitelně mne bavila postava babičky, která sice z určitého úhlu pohledu uměla vyvolávat v životě postav pěkný chaos, ale zároveň je to někdo, koho bych vlastně ve svém životě chtěla mít. Žena, která se ničeho nebojí, do všeho jde s vervou a naplno, nebojí se myslet nekonvenčně - ne jen v zavedených bezpečných mantinelech všedního světa. A hlavně - má obrovský smysl pro fantazii. Její život, byť plný překážek a nástrah, je plnohodnotný a barevný. Co se mi na Backmanově tvorbě líbí, je to, jak postupně dokáže čtenářům zobrazovat jednu věci - a to, že každý člověk má nějaký příběh a že nelze knikoho soudit na první dobrou jen na základě prvního dojmu. Každý si v sobě něco nese, co ho formovalo a udělalo z něj to, čím ten člověk je dnes. A i když potkáte někoho, s kým si třeba úplně nesednete, nemusí to hned být špatný člověk. Nesuď knihu podle obalu. Je to případ i této knihy. Na začátku potkáváte řadu postav, kdy některé vám jsou blízké hned, zatímco některé byste nejradši přetáhli pánvičkou po hlavě kvůli tomu, jak se chovají. Ale čím víc se blížíte konci, tím víc začínáte ty postavy postupně chápat a aspoň trochu víc být k nim soucitní. To se autorovi prostě daří hrozně dobře vykreslovat. Proč hodnotím o hvězdu méně, než jsem hodnotila knihy "Muž jménem Ove" a "Úzkosti a jejich lidé"? Asi to pro mne nemělo tak velký přesah, jak jsem čekala. Nezasáhlo mne to tolik, jako ty dvě dříve zmíněné knihy. A taky mi tam trochu chybělo vysvětlení, v čem přesně je holčička Elsa tak moc jiná a zvláštní, než "jen" že je na svůj věk nadprůměrně inteligentní. Nevím, možná to bylo pro ostatní čtenáře pochopitelné z kontextu knihy, ale já to asi úplně nepochopila. Jinak knihu jsem poslouchala jako audio, namluvila Valérie Zawadská, jejíž interpretace mne velmi bavila. Knihu samotnou pak určitě mohu doporučit.

Klasický Backman, zase nevím jak mám hodnotit. Je to myslím čtvrtá kniha co od něj čtu, a stejně jako u předchozích, jsem nejdřív měla pocit, že to ani nedočtu, vše se mi pletlo dohromady. Ke konci pak čtete jedním dechem, protože to začne pěkně do sebe zapadat a na konci vám tečou slzy. O hvězdičku méně, protože jsem se trápila déle než u předchozích knih. Na začátku jsem chtěla dát hvězdy dvě.

Backmanův styl psaní nemusí sednout každému. Poměrně jednoduché charakteristiky a definování postav pomocí několika málo neustále zmiňovaných vlastností mi většinou vadí, ale u něj z nějakého důvodu ne. Babička je ve spoustě věcech podobná jako jeho další knihy - nikdo není černobílý, každý má své démony a každého nějak ovlivňují. A my bychom neměli lidi tak snadno odsuzovat, aniž bychom tyhle démony znali. O tom podle mě tahle kniha je, je o lidech, ne o tom trochu bláznivém příběhu, ale o tom, jak je snadné odsoudit člověka, když ho známe jen z jedné strany. A v tom je krása té knížky. V tom, jak často se vám mění názory na jednotlivé postavy, protože poznáváte jejich příběh z nových a nových úhlů.