Až pak můžeme zapomenout

Myslím, že příběh měl větší potenciál, nicméně nebyl špatný.

Žili byli bratři tři. A žili v Berouně. Takže pokud máte rádi příběhy s konkrétním místem, kdy si můžete jezdit prstem v mapě, případně tudy chodíte, tohle vás bude bavit. Autor má dar lákavě popsat i chodníček mezi zdmi rozpadající se továrny, pokud je tedy příběh zrovna u Bořka. Když je příběh u Radka, ocitáme se v podnikatelské čtvrti a užíváme si veterána v garáži nebo gril na terase. Co si užíváme s posledním bratrem Petrem v Bosně, se mi ani nechce psát. Na ty boje si jistě vzpomenete. Hlavní dějová linka se vine kolem Bořka. O něm se dozvíme všechny jeho každodennosti tak důkladně, že je to až otravné. Hlavně proto, že důvody, proč a jak se dostal na dno, ze kterého se snaží odrazit, zjistíme téměř až na konci. Takže jedeme do továrny, pracujeme v továrně, jedeme z továrny, posloucháme vinyly, spíme a jedeme do továrny, dokud jehla na gramofonu nedojede na konec desky s technohudbou a konečně se něco stane. Tenhle rytmus knihy způsobil, že jsem ji četla na dvakrát. Když už mi Bořek a jeho skuhrání lezlo na nervy, musela jsem ji odložit. Ale intermezza s Petrem mi nedala spát a tak jsem se do příběhu vrátila. Konečně přišla akce. Tedy několik akcí. A z urban story s rodinnou tématikou se stává thriller se vším všudy. Se stopovačkou, s rychlou jízdou, s mrtvolama. Až jsem měla o brášky strach. Závěrem lze říci, že příběh je opravdu jak z našeho života a každé rozhodnutí vyvolá dříve nebo později nějakou reakci. Za sebe můžu říct, že Radkovi a Petrovi rozumím. Nad Bořkovým traumatem tápu a jeho řešení nechápu.