Anne of the Island

vysokoškolské štúdiá a s Annou poznávame ďalšie nové osoby, spolužiačky a priateľky...a tiež sa dozvedáme, ako vlastne vtedy fungoval vysokoškolský systém a štúdium... autorka sa naviac snaží trochu miasť a predhadzuje nám možných nových Anniných ctiteľov a nápadníkov :) každopádne, i keď jeseň v Redmonde je malebná, prvá Anna zatiaľ vedie :)

Až dosud jsem nenarazila na dětskou knihu, která by poskytovala podrobný návod na zabíjení koček chloroformem. O pár stránek dál nám jedna z postav, malý Davy, vylíčí oběšení nadbytečného psa jako veselou historku k zasmání. Tentýž Davy, který uštval kohouta k smrti, což je pro autorku zjevně roztomilé uličnictví. ... Někde uprostřed jsem tohle svinstvo zavřela a šla jsem radši překládat z angličtiny knihu o tom, jak bychom se ke zvířatům měli chovat. (A ne, v roce 1915 nebylo chloroformování koček běžným povyražením.) Pak jsem se k Anně zase vrátila. Četla jsem ji především ze zvědavosti, jak vypadalo universitní studium na počátku 20. století. Můj zájem byl saturován větou: „Zkoušky přišly a odešly." Takže pokud někdo čeká, že se dozví, co za předměty vůbec hrdinka studovala, neřkuli jak, se zlou se potáže. Opravdu by mě třeba zajímala zmíněná přednáška, kterou Anna proslovila o Tennysonovi, ale ne; dozvíme se maximálně, že se jí účastnil jeden z jejích obdivovatelů. Co se tedy vlastně v knize řeší? Večírky, bydlení, svatby a pohřby v Avonlea, domácí práce, Annini ctitelé, ctitelé Anniných přítelkyň a ctitelé dam, u kterých Anna bydlí. Lyrické popisy přírody oproti prvním dvěma dílům značně prořídnou, dialogy a monology se prozaizují. Knížka nemá ani děj, ani atmosféru, protože čtyři roky Annina studia na universitě v Redmondu (i čtvery její prázdniny v Avonlea) rychle uplynou roztříštěné na nezajímavé všednodenní události. Navíc se ještě vystupňuje posedlost sňatky („Některé ubohé ženy nemají žádného manžela.") a nesmyslně tmářské představy o náboženství, které mě překvapují o to víc, když vím, že autorka byla ženou pastora. Abych jen nekritizovala, líbí se mi, jak Anna i její přítelkyně citují básníky a jiné osobnosti („Dan O'Connell řekl, že když se někdo narodí v maštali, není proto koněm."). Už jenom ten nápad říkat Danielu O'Connellovi „Dan" a Robertu Burnsovi „Robby"! :) Výborná je postava Filipy (když pomineme, že hned v prvním odstavci prvního monologu prvoplánově popíše svoji povahu), vyvážená mezi sympatičností a přirozenými lidskými chybami. Líbí se mi také, že se postavám s přibývajícím věkem věrohodně mění povaha (byť většinou k horšímu). Ústřední linka Anna-Gilbert mě nezajímala, jak zjevně měla, ale alespoň nebyla tak klišovitá a přímočará, jak jsem se bála. Asi jsem jedovatá, ale ještě jsem se nevzpamatovala z chloroformování koček a věšení psů. Prosím za laskavé prominutí.