Anička a Velikonoce

Česká spisovatelka Ivana Peroutková je autorkou celé série knih pro nejmladší čtenáře „o Aničce“, která čítá deset knížek. Na začátku série je Anička v druhé třídě, v knize Anička a Velikonoce, která je v celé sérii šestá, už chodí do třetí třídy. Přestěhovala se z vesnice do města, ale v tomto díle přijíždí znovu na vesnici na velikonoční prázdniny za svou babičkou. My jsme knihu četli s dětmi o Velikonocích, kdy její čtení oceníte určitě nejvíc. Přestože naše děti už jsou starší, třeťačka Anička si je získala a nemohly se dočkat dalších pokračování. Kniha plyne poklidně s různými všedními starostmi i radostmi dětí na vesnici. Děti běhají po venku, jedou na výlet na kolech, jdou se koupat do rybníka, starají se o domácí zvířata, setkávají se s různými sousedy na vesnici… A jak se autorka vyrovnala s Velikonocemi? Myslím, že se ctí: Do příběhu vhodně a nenásilně zakomponovala setkání s koncem života i s jeho začátkem. A tak jsme spolu s Aničkou svědky jak smrti a odchodu někoho blízkého, tak radosti z nově narozeného života. Nad tím, co to pro ně znamená, se mohou zamyslet rodiče i děti. I ostatní kamarádi si přestali hrát. Společně opustili slepičárnu a zpovzdálí pozorovali rozhovor babiček. „Co se děje?“ zeptala se Olina. „Ty to nevíš?“ zakroutila hlavou Irena. „Pan Preclík asi umřel,“ řekl tiše Parašín. Ale teď už viděli, jak se obě ženy loučí. Paní Preclíková odcházela se smutně svěšenou hlavou. Aniččina babička zamířila k nim. V ruce nesla velkou sklenici medu. Když tu sklenici Anička spatřila, už to nevydržela a po tvářích jí tekly slzy. Vždyť i včelám se bude po panu Preclíkovi stýskat! Všichni byli smutní a čekali, co jim Aniččina babička poví. „Je to tak,“ pokývala vážně hlavou. „Pan Preclík dneska v noci umřel. Měl lehkou smrt. Zemřel ve spánku. Ale večer si na tebe, Aničko, ještě vzpomněl.“ Babička podala Aničce sklenici medu: „Přál si, abys dostala tuhle největší sklenici. Byla poslední, kterou loni v létě naplnil.“ Nechybí ale i „tradiční“ slavení Velikonoc na vesnici: tedy holky barví vajíčka a o velikonočním pondělí je přijdou vymrskat kluci – jejich kamarádi, s kterými už toho tolik prožily. Anička může být dětem v mnohém i vzorem. Naše děti třeba zaujalo, že jako třeťačka zvládla napsat tři docela dlouhé dopisy, odnést je na poštu a jeden z nich poslat dokonce doporučeně.

Psát knihu o Velikonocích a nezamyslet se nad tím, že mohou být nejdéle 26.4. je docela dost blbý.