Aletta, má dcera

Pokračuji v holandské knižní jízdě, ale tak jako u Holanďanky od stejné autorky jsem ani z této knihy moc nadšená nebyla. Některé věci mi tam neseděly, např. u počasí v roce 1943 zmiňuje autorka, že vítr přinášel písek ze Sahary, to se mi moc nezdá. V roce 1945 nedlouho po přetrpěné hladové zimě o Alette (která by měla být vyhublá, což píše o několik stran dříve), že je baculatá. Ve Vughtu vezeňkyně sepíšou a podepíší petici. To měli vězni volný přístup k papíru a psacím potřebám?? Johanna a její snaha o spravedlnost, kdy se vydává sama na vlastní pěst do suchých doků mne svou neskutečnou naivitou a diletantstvim udivovala. Mohlo být víc propracovano to, že pervitin tehdy prodávaný v lékárnách se stal opravdovým problémem a vznikaly na něm závislosti. Od knihy vždy očekávám plynulou četbu, kterou nekazí ani gramatické chyby (vyskytovaly se tu) a ani faktografické či dějové rozpory (prostě něco, co by vám vrtalo hlavou a odvadělo vás to od příběhu samotného). Zaujalo mne, že Marijke Graafová, hlavní postava z knihy Holanďanka se jako epizodní postava mihla v této knize. Knihu znovu číst nebudu, v knihovně si ji také nenechám, ale zase na druhou stranu jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Námět byl zajímavý, ale nějak mi holt nesedlo to zpracování.