Ahoj, dievčatko

Mám takový pocit, že když se na nějakou knihu opravdu hodně těším - což byl i tento případ, jsem potom trochu zklamaná, protože na má očekávání nedosáhne. Přitom také tento příběh začíná nadějně, když se dozvídáme, jak vyrůstal ve své rodině bez lásky William na straně jedné, a Julia Padavano obklopená sestrami a láskou rodičů na straně druhé. Když se tedy jejich světy v jednom okamžiku protnou, pevně jsem doufala, že jejich svazek potrvá navždy - přestože už anotace tuto moji naději rozcupovala na kusy... Co se ovšem přesně stane a jak budou osudy jednotlivých členů rodiny pokračovat dál, samozřejmě psát nebudu. Autorka své vyprávění začíná rokem 1960 a postupně pokračuje až do současnosti, kterou obstarává rok 2008. Přičemž některá období se překrývají, což je ale dané logikou děje. A i když mi kniha z nějakého záhadného důvodu nesedla úplně, musím ocenit její velkou čtivost. Neměla jsem totiž vůbec chuť ji odkládat - a to je vždycky známka toho, že se jedná o dobře napsanou literaturu. A na konci mi bylo smutno, jak určitě pochopí všichni ti, kdo si knihu přečetli. Ve finále tedy hodnotím čtyřmi hvězdičkami a navzdory svým nepatrným výtkám doporučím i ostatním ;-). PS: Knihu Malé ženy jsem četla a mám ji moc ráda. Ale s tímto příběhem nemá společného téměř nic...

Před přečtením jsem si o knize nic nezjišťovala, o to víc mě pak bavila inspirace Malými ženami (která je i přímo v ději přiznaná). Bavilo mě dívat se na stejné události očima tří postav, i když Rose a Julii považuji za jedny z nejnesympatičtějších hrdinek vůbec (ale u Julie díky líčení událostí z jejího pohledu chápu její motivace a že dělala to nejlepší, co v danou chvíli uměla). A nebudu lhát, ke konci jsem plakala. Za mě tedy velký palec nahoru.