Agnessa

Chladný rozum, planoucí srdce a naprosto čisté ruce! Takoví měli být podle představ jejího zakladatele F. E. Dzeržinského příslušníci Čeky. Železný Felix dokonce své podřízené vyzval, aby v nepřátelích sovětského režimu neviděli zločince, nýbrž pomýlené lidi, které je třeba cílevědomě převychovávat v uvědomělé občany. Správný čekista má mít s vězni soucit a vy, kteří toho nejste schopni, opusťte naše řady! Tento idealismus však dlouho nevydržel Lenin a následně Stalin se nijak netajili tím, že od své tajné policie očekávají něco úplně jiného... Ačkoli Lenin zamýšlel vybudovat rovnostářskou společnost, v níž by nebylo místa pro vykořisťovatele dělníků, začala se bezprostředně po bolševickém převratu etablovat stranická nomenklatura. Noví vládcové Ruska se postupem času zcela distancovali od proletářských mas a pokud šlo o ně samotné, uvedli do praxe systém, v němž se materiální požitky a privilegia všeho druhu rozdělovaly podle toho, jaké místo ten který soudruh zaujímal na žebříčku mocenské hierarchie. Je pochopitelné, že členové bezpečnostních či přesněji řečeno represivních složek se těšili zvláštní přízni nejvyšších představitelů prvního státu dělníků a rolníků na světě. I když se v průběhu let její názvy měnily, tajná policie vždy zůstávala ozbrojenou pěstí komunistické strany, nemilosrdně účtující s každým, kdo nějak vybočoval z řady radostného pochodu k zářivým zítřkům... O poměrech v sovětských věznicích a táborech nucených prací víme (díky Alexandru Solženicynovi a řadě dalších svědků) vše podstatné. Jak už naznačuje podtitul, je kniha vzpomínek Agnessy Mironovové unikátní tím, že popisuje stalinistickou tyranii z opačného úhlu pohledu. Její příběh připomíná pohádku o Popelce, která se vypracovala až mezi absolutní bolševickou smetánku. Jako žena vysoce postaveného důstojníka NKVD žila v přepychu, o němž se běžným občanům Sovětského svazu ani nesnilo. Čtenář se s úžasem a znechucením dozvídá o opulentních hostinách, kterých si užívaly stranické špičky, a to i v časech všeobecné bídy a hladomorů. Agnessa Mironovová nic nezatajuje, je naprosto upřímná a svůj tehdejší život nejenže nijak neomlouvá, ale naopak na sebe prozrazuje věci, za něž se lidé obvykle stydí. O to víc je její svědectví fascinující i šokující zároveň. Jak se ale říká, žádný strom neroste do nebe... Jestliže bychom chtěli na nějakém příkladu demonstrovat platnost hesla revoluce požírá vlastní děti, sotva bychom našli lepší, než byl konec šéfů Stalinovy tajné policie. Když vykonali černou práci, skončili na popravišti Genrich Jagoda, Nikolaj Ježov i Lavrentin Berija. Podobně dopadlo i mnoho nižších kádrů. V knize Agnessa se s monotónní pravidelností objevuje u desítek jmen poznámka pod čarou v roce 1937 (1938, 1939...) zatčen a zastřelen. Při četbě tak cítíme jisté zadostiučinění, že ty, kteří mučili a vraždili, potkal nakonec stejný osud... Kniha Agnessa (Zpověď ženy stalinského čekisty) nám v plné nahotě odhaluje tajná zákoutí obludné tyranie, do nichž bylo nepovolaným očím přísně zakázáno byť i jen nahlédnout. Co se týká hrůz Stalinovy vlády, pozornost historiků je zaměřena především na tzv. Velký teror, tj. čistku mezi stranickou věrchuškou. I Agnessa Mironovová si až poté, co se sama ocitla v soukolí ježovštiny, začala uvědomovat, v jakém světě vlastně žije. Nemělo by však být zapomenuto, že obyčejní lidé v Sovětském svazu byli terorizováni permanentně po celou dobu trvání diktatury proletariátu. V době, kdy se Sergej Mironov těšil přízni Stalina, zatýkal nepřátele lidu, žil v přepychu a jeho žena si myslela, že to tak bude napořád, psala Anna Achmatovová následující verše: Odvedli tě brzy na úsvitě, jak za rakví šla jsem, v hrdle ston, v úzké síňce naříkalo dítě, dohořela svíčka u ikon. Svatý obrázek k rtům přitištěný a smrtelný pot na čele tvém... Tak tě budu vidět a jak ženy střelců vzlykat u kremelských stěn.

Když se ponoříte do stránek knihy Agnessa: Zpověď ženy stalinského čekisty, otevře se vám fascinující pohled na život jedné ženy. Autorka Míra Jakovenko nás zavede do světa Agnessy, ženy, která zažila mnoho vzestupů a pádů, ať už v lásce, rodině, nebo společnosti. Agnessa je skutečně unikátní postava, která nás zároveň zasáhne a zanechává nás s otázkami ohledně toho, jaký přístup k ní máme zaujmout. Její životní příběh je plný protikladů - byla manželkou vlivného čekisty, ale také zažila strastiplnou cestu lágrů a ztrát. Její schopnost zachycovat a popisovat drobné detaily každodenního života nás vtáhne do atmosféry té doby. Knížka nám ukazuje, jak složitá byla doba, kdy se odehrávala. V knize je názorně zobrazeno, jaké to bylo žít ve stínu totalitního režimu. Byla to éra, kdy vnější lesk a bohatství maskovaly utajené problémy a utrpení lidí. Agnessina pohrdavá přezíravost vůči těm méně zdatným nebo neschopným, spolu s jejím závazkem k patriarchy a manželství, odráží odraz společnosti té doby, kde hierarchie a tradice silně formovaly životy jednotlivců. Jedním z hlavních témat knihy je kontrast mezi vnějším zdáním a skutečnou podstatou člověka. Agnessa nám ukazuje, že za leskem a krásou se může skrývat složitý vnitřní svět, plný otázek a konfliktů. Její vztahy s různými muži, od prvního manžela až po Mironova, nám připomínají, že lidské city jsou často plné složitostí a nejistot. Kniha Agnessa: Zpověď ženy stalinského čekisty nás vtahuje do světa silných emocí, lidských vztahů a konfliktů v době, kdy se láska a zrada, světlo a temnota prolínaly v nejneočekávanějších podobách. Míra Jakovenko nám umožňuje nahlédnout do minulosti, abychom lépe porozuměli své současnosti a sami sobě. Děkuji nakladatelství Maraton za možnost seznámit se s touto knihou.