Trošku váhám mezi čtyřmi a pěti, ale nakonec přece jen dám plnou - dejme tomu tak 90% ;) To jediné, co mi na knize vadí, je až příliš jednoperspektivní pohled na veškeré popisované události. Ano, někde v té knize Kolbe uvádí, že jestli o něm někdy bude něco napsané, chtěl by, aby to vše bylo z jeho pohledu, když už je to o něm. Ale občas by to přece jen chtělo i soustředění na další postavy a jejich pohled na věc. Každopádně ale to je to jediné, co bych vytkl. Kniha je úžasná, napínavá, forma vypravování (kdy hrdina na vše vzpomíná před novináři) zajímavá. Je až neuvěřitelné, co vše takový svět špionáže musel obnášet, jaká přetvářka to musela být, o nervech ani nemluvě. Každopádně ale nejsilněji na mě zapůsobily všechny pasáže a úvahy o tom, co se vlastně s takovým špionem (zrádcem?) stane po válce. Představa, že z něj bude hrdina, je hodně naivní. Smutné však je, že spoustě lidí, spoustě běžných Němců, musel takový Kolbe (a případně jemu podobní) ležet strašeně v žaludku, protože právě na jejich příkladu je strašně jednoduché ukázat, že ne každý musel jen sklopit hlavu, držet hubu a krok a po válce tvrdit, že o ničem nevěděl, že jen plnil rozkazy, že nebyl nacista, že jen chránil svou rodinu a bla bla bla kecy prdy beďary. On byl nekompromisní zrcadlo jejich malosti. Šlo to. Šlo být odvážný. Šlo se postavit zlu. A právě tohle je nakonec ten rozhodující jazýček, proč dávám plné hodnocení - to poselství Kolbeho příběhu.

Těšila jsem se na autentického německého špiona, přímo z Ministerstva zahraničí pod Ribbentropem, o kterém nikdo neměl donedávna ani tušení, ale nedozvěděla jsem se prakticky nic, zejména nic, čemu bych mohla uvěřit. A to není samozřejmě vina Fritze Kolbeho, alias George Wooda, který prokazatelně existoval a prokazatelně napomohl předáváním tajných informací Američanům k cílenějšímu boji Spojenců proti nacistickému Německu. Je to jen a pouze vina autora: s knihou se mořím už týden a jsem sotva v polovině. Když někde ve čtvrtině se konečně (teprve!) Kolbe vrátí lodí z konzulátu v Kapském Městě zpátky do vlasti, již přesvědčen o své nenávisti k nacistů, tak jsem očekávala nějakou akci. Nic. Když je v roce 1943 vyslán Ministerstvem zahraničí do Bernu (konečně!), zdálo se, že akce je na spadnutí, vždyť chtěl vyvézt pár spisů, které měl na pracovišti v referátu nechat spálit. Akce zase nic, sice vynesl a vyvezl (!?), pak se plácal mezi Brity (ti jeho informace nechtěli ?) a jako rezervní možností Američany (ti si ho a informace rychle prověřili a nakonec souhlasili s nějakou? spoluprací), a odjel zpět do poničeného Berlína, na své pracovní místo, ovšem bez jakýchkoli pokynů (rad, vycvičení, záruk...) ohledně další spolupráce. Takže do poloviny knihy vlastně žádná akce, jen se Kolbe sentimentálně plácá mezi vzpomínkami na dceru (zůstala v Jižní Africe) a jakýmsi podivným vztahem k vdané Marlene, která ho ani nechce, zejména, když jí zničehonic věší na nos, že je špión! Tak mizerně ztvárněnou postavu, asi tak nenápadnou, věrohodnou a přijatelnou jako papundeklová figurka Němce ve vánočním Betlému, aby jeden pohledal. Cokoli řekne (a není toho přitom nijak moc) náhodným posluchačům, na pracovišti i s přáteli, to ho činí okamžitě tak do očí bijícím podezřelým, že by nemohl přežít ani minutu. Emoce s ním jen cloumají, bez špetky obezřetnosti, pudu sebezáchovy a selského rozumu, že takovým člověkem v dané době a zejména s úkolem, k němuž se sám podjal, prostě být nemohl. Skoro jako kdyby to psala nějaká mladá začínající autorka, která se zmůže jen na nějaké literární city (mimo realitu v té době a v daném místě) a o válce a agentech neví zhola nic. S knihou musím skončit, protože to prostě číst opravdu nejde, jsem dokonale otrávená - jen si zapamatuji agentovo jméno a bližší si musím zjistit jinde. 35% (a to jen za to jméno)