A všechno ztichlo

Kolektivní vyhoření žen. Měla jsem malinko obavy z postapo atmosféry, ale šmarjápanno! Ta vyčerpávající realita ženského světa je přítomná všude kolem nás a mně z té myšlenkové opravdovosti málem vybuchla cévka. Která z nás někdy neměla chuť se prostě jen položit na zem a kašlat na všechno? Unavená, neviditelná, přetížená péčí o druhé. Která z nás neměla občas pocit, že nás možná až zbytečně moc obklopují zbytnělá ega přebujelých varlat? Která z nás neměla leckdy dojem, že být poslušná je v tomto společenském nastavení jednodušší, než si dovolit být ženou se svým vlastním názorem? Která z nás za celý život nepocítila tu neuvěřitelnou sílu čisté ženské energie a empatické pospolitosti? A to jsem zdaleka nevyčerpala všechna silná a důležitá témata vybízející zde k nekonečným debatám. Dokonale naservírováno. Moc bych si přála, aby tohle ticho žádnou z nás nikdy nepotkalo. Zároveň bych ale všem těm chodícím testosteronům právě tohle ticho s chutí vmetla do kníra. Zkrátka nejvíc skvostná záležitost, která burcuje svou nespravedlností každou jednu buňku v těle. Díky, díky, díky!

Mareike Fallwickl je populární rakouská spisovatelka, která píše hlasitě feministické romány. Tento je její čtvrtý – a první, který vyšel česky. Taky už jste se někdy rozčilovaly nad tím, jak to, že ty nejhodnotnější činnosti – péče o druhé – jsou v naší společnosti oceňovány nejméně? A to buď nedůstojnými platy (viz např. ošetřovatelky) a nebo rovnou vůbec (starost o děti, domácnost, nemohoucí členy rodiny). A není náhodou, že tyto role většinou zastávají ženy. V románu si autorka představuje, co by se stalo, kdyby si ženy jednoho dne řekly “a dost” a prostě přestaly tyhle činnosti vykonávat. Nejdřív si několik žen v tichém protestu lehne na zem před nemocnicí, v dalších dnech se k nim ale přidávají další a další a systém se začíná hroutit… Sledujeme tři hlavní postavy, jejichž příběhy se proplétají. Privilegovaná influencerka Elin trpí závislostí na sociálních sítích a absencí blízkosti ve vztazích. Protest je první smysluplnou věcí v jejím životě, do které se může zapojit a skrz ni zažít pocit sounáležitosti. Ruth je oddanou zdravotní sestrou, která v práci pokračuje, i když se nemocnice kvůli odchodu ostatních žen hroutí, pro stávkující má přesto pochopení. Nuri je dospívající muž z dělnické rodiny, který si na živobytí vydělává, kde může – za barem v nočním klubu, jako nemocniční zřízenec, rozvozem jídla i úklidem. Protože obětí systému jsou nejen ženy, ale třeba i přistěhovalci nebo sociálně slabší. Nejvíc mě bavilo líčení každodenních strastí, o kterých toho vím málo: Nuriho zážitky s prekérní prací zprostředkovanou aplikacemi; důsledky zhoršujícího se podstavu na fungování nemocnice. Tedy věci, co se dějí běžně. Tam, kde autorka zapojila fantazii, tedy vyprávěním vlastní stávky, mě nepřesvědčila. Šlo o zvláštní směs idealismu (ženy drží při sobě, pečují o sebe navzájem) a drsných předpovědí (četná zranění a úmrtí v důsledku absence pečujících žen, násilí ze strany mužů a státu), která klouzala po povrchu. Dialogy postav příliš často sklouzávaly k manifestu autorčiných názorů. Závěr: Skvělý námět, jehož zpracování mě ale moc neuspokojilo.