16-03-20

Na příběhu je znát, že původně šlo o povídku, která byla přepsána na román. Ne, že by se Veronika Pekárková rovnou vrhla na space operu, spíš se drží při zemi pomocí žánru young adult, okořeněném nezbytnou dávkou ekologické uvědomělosti. Spisovatelka nemá věkem k hrdince daleko, takže hezky vystihuje způsob chování a uvažování. Stejně šlapou i slovní přestřelky, ironie v hlase a odhodlanost mladých svými činy něčeho dosáhnout. Naneštěstí je tu ale také spousta věcí, jež nefungují. Když opomeneme nedostatečnou propracovanost vize budoucnosti, kde se upřednostňuje řešení některých problémů na úkor jiných, je to především koncepce zápletky, která pokulhává. Jádro dějové osy se sice určí záhy, ale jako by nebylo příliš podstatné, protože většinu příběhu zabírá seznamování protagonistky se stejně starými kamarády. Teprve v samotném závěru přicházejí klíčové zvraty. Jenže co v povídce zazní jako výtečná tečka, v románu působí řemeslně unáhleně, protože spousta důležitého nestihne být vyřčeno.

Pokud tato dívenka takto píše v 18-19 letech. Tak jak bude psát za 10, 20, 30......let? Neskutečná slovní zásoba, slohově úžasné. Poněkud drsný příběh, člověku až mrazí, ale nemůžete přestat číst. Rozhodně doporučuji!