10 000 kilometrů pěšky Jižní Amerikou

Dobrodruh, který chodí po světě. Už při této větě se člověk neubrání srovnání s mnohem známějším cestovatelem Ladislavem Ziburou. Přiznávám, že Zibura je mému srdci velmi blízký, a na začátku knihy jsem měla pocit, že je zkrátka v úplně jiné lize cestovatelů i spisovatelů. S přibývajícími stránkami jsem si ale Jana Rendla oblíbila. Stejně jako jiní pěší cestovatelé popisuje zvláštní lehkost bytí, umění žít ze dne na den i nejrůznější překvapení, která člověka na cestě potkávají. Moc mě bavila milá setkání s místními lidmi – některá byla až dojemná. Autor nabízí také spoustu zajímavých zamyšlení a srovnání života v Jižní Americe s naším způsobem života. Občas mi ale připadalo, že se na tamní realitu dívá až příliš růžovými brýlemi. Naše civilizace má přece také své nesporné výhody, napadlo mě například při příběhu o peruánské rodině, která jí jen to, co si sama vypěstuje, a v podstatě nic nevlastní. Stejně tak mě překvapilo, jak moc autor riskuje. Už samotný fakt, že jihoamerické země nepatří zrovna mezi nejbezpečnější destinace, by většinu lidí vedl k větší obezřetnosti. Jan Rendl ale jako by některé nebezpečné situace téměř záměrně vyhledával. Scéna u kolumbijského vodopádu mi například způsobila skoro fyzickou nevolnost jen při představě, že bych se ocitla na jeho místě. Na druhou stranu autor o své minulosti mluví velmi otevřeně a oceňuji jeho sebereflexi i upřímnost. V kombinaci s tím, že umí skvěle vystihnout atmosféru svých cest, píše vtipně a nebojí se vystoupit z komfortní zóny, jsem nakonec hltala každou stránku. Pokračování cesty z Bolívie dál na jih si určitě nenechám ujít. Jediné, co bych příště uvítala, je o něco méně historek o zažívacích potížích – nebo alespoň méně detailů. Na druhou stranu k takovému putování to nejspíš neodmyslitelně patří :)

Prvních 5 000 km cesty Jižní Amerikou mne docela bavilo a určitě sáhnu po druhé části. Honza je docela originální cetovatel.