V současné zrychlené době se svými mantrami “jak není na nic čas” a “vše se musí stihnout”, apod., je na místě se ptát po tom, co je “čas”. Co když to, co zveme “čas” není žádnou objektivní veličinou, ale vnitřní dimenzí vědomí samého? Následující esej je sice – z principu samozřejmě subjektivní interpretací zakoušení mého času jako výsledek meditativního sebe-zkoumání a vnitřního vzdělávání, ale nikoliv rozumovou spekulací “o čase”. Jejím cílem je komunikovat a prohloubit naše vnímání času v naší celkové zkušenosti života. V souladu s autentickým filozofickým i vědeckým bádáním míním, že pouze naše vlastní meditativní subjektivní prožívání času – tedy naše (nikoliv ve smyslu nějakým “já” vlastnícím, ale námi žitým) vědomí prožívaného času, nás může spojit se samotnou esencí času jako vědomím a zažít čas jako bezčasé vědomí zpřítomňování všech časů. Esej si neklade za cíl sdělit nějakou konečnou pravdu nebo finální odpověď, co je čas, ale prohloubit vědomí našeho vnímání času, který žijeme. Musíme zdůraznit, že se nebavíme o čase jako nějaké fyzikální veličině, nebo filozofické abstraktní představě, ale o čase, jak jej žijeme, o našem subjektivním prožívání času, tedy o našem vědomí času, neboť to se přímo dotýká bezprostředně našeho života a jeho kvality.