Drakulův host a jiné povídky

Sbírky povídek jsou nevděčná záležitost. Vždy je tu riziko - které se často projevuje - že kvalita povídek je kolísavá, přičemž působí hned několik faktorů, ať jde o samotného autora, výběr povídek či samotný překlad. Hodnotit tak sbírku je podobně nevděčná věc, protože člověk má dojem, že chtě nechtě vydaný soubor kritizuje, i když se tomu snaží vyhnout. Soubor Drákulův host je vydáním kopírující sbírku, kterou vydala Florence po Bramově smrti. Čímž se jedná o docela unikátní doplněk k samému Drákulovi i Stokerovi, který je jako autor i osobnost u nás celkem opomíjen. Devět povídek tak představuje jejich autora hned v několika polohách. Pro mě je tu nejzásadnější titulní Drákulův host, který tu atmosféru Drákuly má a samotný román rozšiřuje. Do té povídky se vždy ponořím. Horší je to se zbytkem. Skvělý je nicméně Sen o rudých rukou vypravující o vině a vykoupení. Nemálo zajímavý je boj o holé přežití v pařížské špíně v povídce Krysí pohřeb. Humoristické Zrádné písky kontrastují s Cikánčiným proroctvím. Jednoduše řečenu tu čtenář pozná Stokera v nejedné autorské poloze. Co je však naprosto brilantní v českém vydání, je doslov Ondřeje Müllera, v němž představuje osobu Brama Stokera. A tady si dovolím tvrdit, že mnozí budou překvapeni. Já byl. Ať šlo o jeho životopis, pro nemoc zpožděné dětství, houževnatost a schopnost v dospělosti, vliv na divadelní scénu, přínos soudům nebo spisovatelský rozsah. Kdo podlehl Drákulovi, rád si sbírku o tenhle svazek doplní.