Voda

Tichá voda břehy mele. Bez milosti bere, ale současně očišťuje a znovuzrozuje. Připluje na jeden z Aranských ostrovů u západního pobřeží Irska, změní si jméno a zabydlí se v prostém domku daleko od zvědavých vesničanů. Poustevničením v nejzazším cípku své vlasti se chce odstřihnout od dublinské minulosti a na důkaz toho se kajícně oholí na ježka. Třiapadesátiletá Vanessa Carvinová – nyní Willow Haleová – se sem však neuchýlila před ramenem spravedlnosti, které už zasáhlo. Uprchla sem před vědomím spoluviny, k níž soud nepřihlédl a nechal ji, ať nad sebou morální trest vynese sama. Slušně zajištěná Vanessa totiž v životě udělala jednu fatální chybu: cosi podstatného přehlédla a až sled neblahých událostí ji přinutil pochopit, že utonutí její mladší dcery nebyla náhoda... Uhrančivá studie ženy v hluboké krizi se opírá o zpověď vypravěčky s povahou nenápadné, a teď už metodické pozorovatelky. Vanessa je sama sobě vrbou a zároveň jako tichá voda podemílá vše nepevné, i kdyby to měl být sám chrám víry v takzvaně osvědčené konzervativní hodnoty. A tak se poddává přívalu vod, které Irsko omývají, neboť poznává, kolik šance na znovuzrození lze z jejich proudu načerpat. Zastánce slabých a přehlížených John Boyne prostřednictvím této rekapitulace zahajuje volnou románovou tetralogii na počest čtveřice přírodních živlů, které na jeho rodném „zeleném ostrově“ vždy zvítězí nad lidským slavomamem. Vychází v koedici s Nakladatelstvím Slovart. „Empatický, dojemný průzkum duše, která cítí spoluvinu na rodinné tragédii a mohla by se utopit v nevýslovném zármutku. Avšak vysloví-li ho, nezahyne.“ – Mail on Sunday „Méně bývá i o mnoho víc, zvlášť v době, kdy se dar výmluvnosti roztekl v plytkost. Čteme autorův nejtišší román, výrazem málem až akvarel, a přece cítíme, že je to stejně intenzivní dílo jako Boyneova dramaticky rozmáchlá plátna.“ – The Guardian „Prozkoumám domek a usoudím, že je pro moje potřeby zcela dostačující. Fotografie, které jsem si prohlížela online, nelhaly, co se strohosti týče. Vchodové dveře vedou přímo do obýváku, ve kterém je zbudovaná kuchyň. Dále je tu ložnice s postelí pro jednoho – jak podivné bude spát zase jako dítě – a malinká koupelna bez sprchy. Kolem kohoutků na studenou a teplou vodu je navlečená nevzhledná gumová násada, kterou ihned sundám a uložím do skříňky pod umyvadlem. Střechou zřejmě nezatéká, jelikož na kamenné podlaze není ani stopa po vlhkých skvrnách po pravidelném kontaktu s vodou. Prostý, téměř klášterní duch tohoto místa mě těší. Je na hony vzdálený tomu, na co jsem zvyklá.“ – ukázka z textu