Továrna na absolutno

Líbí se mi, jak Čapek uvažuje o Bohu. Jeho pohled agnostika je v tom zdánlivě omezující (promýšlení transcendentního bez vědomí/jistoty transcendentality, chtělo by se mi říct, ale tím bych zase Čapka redukoval a nespravedlivě ho připoutával k zemi), ale opravdu jen zdánlivě, myslím. Jeho promýšlení Boha je totiž vlastně přemýšlením o přemýšlení lidí o Bohu, je to pohled jaksi zespoda. V Továrně na absolutno při tom přijde na spoustu zajímavých myšlenek a postřehů, které jsou pro mě jako katolicky orientovaného věřícího zajímavé mimo jiné právě svojí specifickou perspektivou. Přes výše zmíněné pronikavé vhledy do života zbožných laiků i církevní hierarchie se mi Továrna nezdála být tak hluboká filosoficko-politicko-sociální studie, jakou je třeba R.U.R. nebo Válka s mloky (i když té se podobá strukturou a trochu i satirickým tónem), o Bílé nemoci nebo noetické trilogii ani nemluvě. Náladou mi to připomínalo nejvíc asi Apokryfy, tou hravostí. Nemyslím to zle: pomrkávající Čapek, který se na půdorysu vážného tématu dopouští rozverné taškařice mi docela sedl do nálady. „Já říkám podruhý: spakujte to, nebo vám to ve jménu Páně rozbiju!“

Stejně to byl neuvěřitelně chytrý člověk, ten Karel Čapek, jen co je pravda. Víte, jako malý jsem měl s Čapkem hrozný problém. Asi jako se Shakespearem. Každý do vás dokola, jak do blbého hustil, jak byl skvělý a úžasný a že je to nadčasový klenot a tak dál a tak dál. Člověku tak lezli ušima, že bylo snad nemožné nepocítit k tomu Čapkovi, Shakespearovy, Němcové a kdovíkomu jinému odpor. Pak si člověk ovšem něco přečetl a bylo, alespoň tedy u mě, po odporu. A tady máme toho Čapka. Ten vám v jedné tenké knížečce napíše neuvěřitelně sžíravou kritiku církví, kapitálového trhu, ale i komunismu, předpoví Druhou světovou válku, vynález zbraní hromadného ničení, změnu formy válečnictví, dlouhý mír, který bude po válce následovat a pak tedy také to, že nakonec se vůbec, ale vůbec nic na lidech nezmění. Ano, všechny tyto „předpovědi“ obsahují větší, či menší míru omylnosti, ale i tak poukazují jednak na ohromný přehled pana Čapka, jednak také, a to možná hlavně, na jeho vynikající intelekt a pozorovací talent. Inu, ne nadarmo byl Čapek jedním z blízkých známých prezidenta Masaryka, toho člověka, který ve věku osmdesáti tří let napsal jednu z prvních, ne-li první kritiku (a nikoliv zrovna mírnou) knihy Mein Kampf Adolfa Hitlera. Pěkné je – a v tom se Čapek také silně shoduje s Masarykem), že kniha obsahuje silnou kritiku církví, ale nikoliv kritiku náboženství, pouze náboženství fanatizovaného. Zároveň však více nežli cokoliv jiného prosazuje sekulární humanismus a toho si já neuvěřitelně vážím. Kniha se čte lehce jako pohádka a přitom obsahuje až neuvěřitelné množství moudrých myšlenek. Samozřejmě obsahuje i některé vědecké nepřesnosti, ale toho času Čapek nemohl tušit, že se o vědecké nepřesnosti jedná a když si je tedy odmyslíme, čistě z důvodu, že v jeho době se o nich nevědělo, zjistíme, že i jeho vědecký přehled byl nemalý a úžasně propojoval některé filosofické směry s vědeckým poznáním. Říkám bravo a tleskám. Dnes již nemohu neuznat, že Karel Čapek patří k nejlepším českým spisovatelům a je potěšující, že to jistě bude právě jeho literatura, která se přenese dalším generacím.