Tisíc očí

Minulost nakonec dožene každého… V okolí Velkých Losin se roku 2017 proplétají životní příběhy trojice nevšedních postav, jejichž osudové setkání završuje napínavou rodinnou ságu, inspirovanou skutečnými událostmi a sahající až do období druhé světové války. Jaké temné tajemství zdědil bývalý soudce a úspěšný spisovatel Roman Heyduk po svém zesnulém otci, respektovaném předsedovi senátu? Co sem přivedlo záhadnou, i přes pokročilý věk neobyčejně půvabnou Němku, kterou s Heydukem starším pojila společná minulost? A co skrývá stařec s obličejem zčásti zakrytým maskou, jemuž se v místním penzionu pro seniory přezdívá Nosferatu? Sugestivní příběh o hledání vlastní identity, vině a trestu i pomstě a odpuštění zavádí posluchače do koncentračních táborů, komunistických lágrů, zádumčivé krajiny Jeseníků i luxusních mezinárodních salonů a nechává je nahlédnout do nitra zločinců i jejich obětí, zakusit nezdolnou touhu po životě a hledat odpovědi na podstatné otázky spjaté s lidským údělem i naší vlastní historií. Skončily boje, ustal řev, z tisíce očí teče krev, ví vrah, co jeho jest, ne oprátka, život je nejvyšší trest… Poutavý existenciální román s prvky mystického thrilleru se vymyká žánrovým škatulkám a přináší trpké svědectví o minulosti, která stále formuje naši přítomnost. „Tisíc očí je mimořádně silný román, bez přehánění monumentální dílo. Ivan Fíla oplývá výjimečným talentem, darem vyprávět poutavě a čtivě.“ – Pavel Kříž, herec a psychoterapeut „Komplexní, do nejmenšího detailu propracovaný příběh plný napětí, psychologicky plastických a uvěřitelných postav a nádherných filmových obrazů.“ – Tereza Kodlová, literární redaktorka „Skvělý příběh, strhující četba, mistrovsky napsaný román. Přečetl jsem ho jedním dechem.“ – Miroslav Donutil, herec „Ivan Fíla napsal historicko-detektivní román, snad i jakousi českou obdobu detektivek Johna Grishama, kde se proplétá právo a bezpráví; mocní, bezmocní a všemocní; svět tajných služeb, koncentračních táborů, Lebensbornu, vysídlených a dosídlených poválečných Sudet.“ – prof. Stanislav Balík, senátor, politolog a historik „Ivan Fíla se svou knihou bezesporu zařadil mezi, a rozhodně není troufalé to tak říci, velikány nejen české TOP literatury. Román Tisíc očí je skutečně monumentálním dílem, které by neměl opomenout ve svém zájmu nikdo, kdo se zajímá o historii, filozofii, psychologii... Navíc nejde o knihu vymyšlenou, nýbrž inspirovanou skutečností." – Tomáš Králíček, literární a audioknižní kritik Moravskoslezské Sudety, dlouhá léta bohem zapomenutý kraj, kam se po válce v rámci dosídlení posílali lidi za trest, někdy i za odměnu. Po odsunutých Němcích (první němečtí osídlenci sem přijeli ve 13. století) tu zůstal majetek, jejž si přivlastnili noví mocipáni, často, a to ještě před Únorem 1948, komunističtí funkcionáři a jejich přisluhovači. Naděje na rychlé zbohatnutí sem přilákala dobrodruhy a zloděje, anonymitu a novou identitu tu hledali bývalí trestanci, váleční zločinci, nový život a štěstí přistěhovalci ze Slovenska, Řecka, Rumunska, Maďarska a příslušníci dalších národnostních menšin. Většina z nich tu pak zůstala. Proběhla téměř kompletní výměna obyvatelstva a s ní se zpřetrhaly tradiční vazby, vytratila se identita a historická paměť. Nacistický teror vystřídala komunistická diktatura, přišlo dalších čtyřicet let deformace lidských charakterů, pro mnohé život ve strachu a v beznaději. Přečetla jsem na to téma spoustu knih, vzpomínky původních obyvatel a svědectví těch, co přišli po nich. Dnes, bezmála o tři generace později, je leccos jinak, mnohé se rozplynulo a zmizelo se slábnoucími hlasy pamětníků, nesmazatelná genetická stopa však zůstala. I já v sobě nesu tíhu dědictví minulosti, svůj temný sever; celé ty dlouhé roky jsem se jej marně snažila vymýtit, zadupat, rozdrtit. Narodila jsem se jako dítě „čisté krve“ a vyrůstala v tom, co válka po sobě zanechala – sutiny, ruiny domů, trosky lidských duší. Dlouho jsem nevěděla, odkud pocházím a kdo mě stvořil. A proto jsem tu. Kvůli NĚMU. Když jsem zjistila, že ještě žije, představovala jsem si nemohoucího, senilního kmeta. ON však ani ve svých šestadevadesáti letech žádnou závažnou nemocí netrpí, dokonce i pravidelně cvičí. Má příjmení jako tisíce jiných v téhle zemi: Soukup. Křestní jméno: Josef. Kdysi se jmenoval Hans Reichard. Blonďatý Hansi. Urostlý, štíhlý, modré oči, podle zrůdných nacistických představ o čisté rase dokonalý nadčlověk, ideální typ árijce. Za války cpal svůj velký penis do mé mámy, jak a kdy se mu zachtělo. Od té doby uběhlo čtyřiasedmdesát let, a on se sem před časem vrátil. – ukázka z knihy