Tenkrát v Hollywoodu

Jedna z knih psaných pro radost - hlavně autora samotného. On si to Tarantino může dovolit, tak trochu na příběh i čtenáře kašlat. Hlavní je předvést svůj přehled o americké filmové a hudební kultuře z „tenkrát“ a propojit ji nenápadně (= perfektně) s fikcí. To, že píše o něčem, co miluje, z toho ale čiší tak, že to musí zasáhnout každého, kdo má rád filmy, má rád JEHO filmy a nebo prostě ocení dobře napsané dialogy (a nejen je). A upřímně, k absenci příběhu: kdybych nebyla pokaždé odvařená už jenom z obřího plátna a kvadrofonního zvuku, přiznala bych se k chvilkovým krizím zažitým i u filmu. Knížka tedy není o nic méně akční než film, ale obsahuje příběhy jiné, ty fiktivní, ve kterých herci nejen hráli, ale skrz ně žili. Pokud vyznívají mé první řádky kriticky, není to tak. Tenkrát v Hollywoodu mě bavilo, ve všech významech toho slova.

QT patří do okruhu mých nejoblíbenějších režisérů a viděla jsem už dost jeho filmů. Vyjma Tenkrát v Hollywoodu. A jsem tomu docela ráda. Neumím si moc představit, jak lze obsah knihy založený na popisu filmů, herců, jejich kariér přelévajíc se z fikce do reality a naopak překlopit na filmové plátno. Z mého pohledu knihu ocení hlavně fanoušci amerických filmů, zejména westernů. Za průvodce si QT zvolí vcelku průměrného herce, který začínal svou hereckou dráhu v 60. letech, a jeho dubléra, kaskadéra a vůbec holky pro všechno, kdysi válečného hrdiny. Který ovšem své zabijácké choutky nedokázal potlačit ani po válce... Taky se potkáváme s Romanem Polanskim a jeho ženou, Charlie Mansonem, slavným McQeenem a dalšími. Spoustu jmen upřímně ani neznám, což limitovalo mou schopnost rozlišit, kdy jsem četla fikci a kdy se nořila do životů skutečných hereckých postav. Je to pravdě americký román, který nepostrádá ani myšlenku amerického snu, tíhu slávy nebo neúspěchu. QT dokládá, že umí nejen točit filmy, ale i psát. Jen si myslím, že okruh čtenářů bude přece jen menší než okruh diváků. Já osobně poctivě přiznám, že líp se cítím ve druhé skupině.