Temnota

On, zabývá se chybami v uvažování, klamnými domněnkami " k nimž nás mozek dovádí na základě předsudků a mylných představ". Je výstřední takovým tím zvláštním způsobem, se svou schopností vyvozovat závěry jen z těch nejjemnějších detailů, kterých si většinou nikdo ani nevšimne, a jako správný Sherlock, jak je uvedeno v anotaci, vymyká se běžným společenským normám a svou maniodepresi řádně přiživuje farmaky všeho druhu. Ví vždy víc než ostatní, to ale v porovnání s místní policejní vyšetřovací skupinou, není zas taková fuška, až se nechce věřit, že by na takový obtížný případ povolali takové nýmandy, co se drží zuby nehty jedné vyšetřovací verze a nepracují s ostatními možnými variantami. Co za tím je? Ještě, že je tu ona, s otevřenou myslí, chybující, pochybující, ochotná k neotřelým postupům... " seš na špatný stopě"! Knížku jsem začala číst, aniž bych tušila, že autor je pokračovatelem příběhů Milénia od Stiega Larssona (Larssonovo Milénium jsem četla, Lagercrantzovo pokračování ne), zjistila jsem až v průběhu četby, že podobnost není čistě náhodná - osvědčená kostra pro příběh (Rekke a Lizbeth s jejich démony minulosti a geniálním mozkem a Micaela a Micael s jejich nadstandardním nasazením a neotřelým přístupem k problémům) - proč ne? Když to funguje :-), ovšem tady to funguje jen do určité míry (za mě zajímavý hlavní postavy a já si je užila, oba dva), s příběhem už to je jiná, tady musím říct, škoda že Lagecrantz není Larsson ( za mě je rozhodně lepším vypravěčem) ... i tak jsem si ale příběh, díky Rekkemu a Micaele docela oblíbila, oni mě fakt bavili (detektivní příběh jako takový, už tak nezaujal). PS: a politické pozadí jako z denního tisku mě nebavilo vůbec ...

Spisovatel už nepokračuje v Miléniu, začal psát svoje detektivky. Stvořil nové hrdiny, hlavní detektiv Rekke jakoby Sherlockovi z oka vypadl, hrdinka má zase rysy Lisbeth Salanderové. Děj se zaobírá vraždou pochybného individua z Afghánistánu, terorismem, hudbou a mučícím centrem CIA a bohužel je to takové rozvláčné, jak už tak politické kecy většinou bývají a navíc stále opakování známých faktů, příběhu také příliš nesvědčí. Arthur Conan Doyle to prostě uměl napsat s větším švihem. Omráčen kvalitou tedy nejsem.