Říkali mi Leni

Četla jsem tuhle knihu jako malá holka a dostala se k ní po letech, kdy jsem ji vytáhla na světlo a odvezla si ji k sobě domů- s tím, že ji znovu přečtu, až budu mít náladu. Tak dnes , v podvečer přišel její čas a zrovna hodnotím, jak knihu vstřebá malá holka a jak se na ni dívám po letech, když už jsem - nechci psát dospělá, spíš protřelá ? životem. Jako malá jsem brečela nad tím, jak chudáka Leni ta její nevlastní matka ( a vlastně jsem jen z Leniných úryvků paměti tušila, že matka není vlastní), jak ji vlastně neměla ráda- spíš k ní neměla ten správný mateřský cit, babička se snažila, ale pořád to nebylo takové to pravé ořechové. Když se Leni s maminkou setkala, byla jsem tenkrát šťastná a spokojená a šla klidně spát, s vědomím, jak je ten život hezký, spravedlivý.... Teď, když jsem knihu po letech přečetla znovu, jsem naprosto emotivně a hodně stírala z tváří slzy nad jejich setkáním a vlastně teď sama pro sebe si brečím nad tím, kolika lidickým dětem a jejich matkám se tohle setkání nepovedlo. To je šílené, proboha , jak to ty mámy mohly přežít a nezbláznit se. Já vím, naděje umírá poslední a ony v koncentrácích nevěděly- a možná, že pro ně v tu dobu, kdy v těch koncentrácích přežívaly jedině dobře, že ani netušily, co se s jejich dětmi stalo. My v současné době nadáváme na politiku, na zdražování a kdoví na co ještě, ale co by za to ty lidické mámy daly, kdyby žily teď a nezažily ty šílenosti, jako je odebírání dětí, vraždění, krutosti... Pamětníci té doby pořád výstražně varují, ale co si z toho bereme my? Potažmo naši i světoví politici. A zase se někde haraší zbraněmi a zase jsou někde nešťastné děti a jejich mámy a zase ...jsme jako obyvatelé této planety naprosto nepoučitelní.

nalezena v knihobuce ...a nechávám k přečtení mým dětem...vůbec jsem netušila, o co v knížce jde, jen jsem měla mlhavý pocit, že téma se dotýká 2.světové a holocaustu...a nebyla jsem zas tak daleko od pravdy... o těchto událostech - "únosech" dětí a jejich poněmčování jsem toho zas tolik netušila..a možná o to víc mě příběh semlel...vždyť to byla opět idea postavená na hlavu...a i když chci věřit, že některé děti se třeba neměly špatně, přeci jen musely cítit někde tam uvnitř to, co Leni.... že domov je někde jinde...a maminka je taky někdo jiný...a co teprve Vořech ? co vám budu říkat, i slzička mi ke konci upadla..a smekám před statečností děvčátka, které mělo sílu jít za svým štěstím..a taky před všemi "normálními" a hodnými lidmi, kteří i v nelidských dobách nezapoměli těmi lidmi být... nádherná knížka. Dooručuji !