Příběh se odehrává na konci světa, ve světě zabsolutizovaného násilí, a já po napsání knihy zjistila, že snad žádné jiné prostředí není tak velkou autorskou příležitostí. Nikde jinde bych se nesetkala s lidmi tak rozdílnými, a současně tak otevřenými. Má hlavní autorská i lidská zkušenost byla, že právě nezakrývané násilí a ponižující bezmoc probouzejí upřímnost a pochopení. Když jsem pak přemýšlela o podobách přítelkyň, uvědomila jsem si hlavně to, že v knize neobjevuji uměle „perličku na dně“, ale že se mi v postavách přítelkyň a v jejich případech a příbězích vnutila do textu sama podstata lidství. To stálo za přemýšlení. Nebyli to žádní andílkové, ty mé přítelkyně, některá byla hodně zkažená a byla ve vězení právem, byla by v něm i dneska. Ale ta veliká úzkost, kterou násilí, bezmoc a i konec nadějí vyvolávají, ze dna duše přivolávají i všechno to dobré, co lidství představuje. Darovaná cigareta tam znamená víc, než kdovíjaký lidumilný program; nebo například přiznání, „nevěřte mi, protože na vás donáším“, vydá za všechny modlitby. Tím nechválím vězení, zejména ne to totalitní; tím chválím lidi. Jejich možnost stát se lidskými. Eva Kantůrková