Poloviční král

Debutující Jan Hamouz není ve fantastice úplným nováčkem, i když jste jeho jméno pravděpodobně dosud nezaznamenali. Ve svých povídkách už ovšem dokázal, že se pro tenhle žánr narodil. Perfektně pracuje s jazykem, dokáže uvést v život neotřelé nápady a čtenářovu mysl získat úchvatnými scenériemi. Přesto v Polovičním králi škobrtl, a to v tom nejméně očekávatelném - ve vlastních ambicích. Rozehrává sice epiku hodnou Martinovy Písně ledu a ohně, jenže v průběhu pěti set stran nestihne víc, než zavařit trojici ústředních hrdinů lokálními problémy. Znatelně se přitom střídá nesourodá důležitost jednotlivých tragédií, která nabude smyslu pravděpodobně až v momentě, kdy čtenář pochopí celkový obraz situace. Přičemž v okamžiku, kdy román skončí, si uvědomíte, že se toho vlastně nic moc neodehrálo. Někdo umře, někdo přežije, ale to hlavní nebezpečí je stále teprve za humny – což ovšem víme od první kapitoly. Pro konkrétnější rozjezd cyklu Ptačí srdce si tak budeme muset počkat na další díl.

Klobouk dolů za tento český debut na poli fantastiky, bavilo mě to, ačkoliv je jasně vidět, že je to teprve rozjezdový díl a autor si spíše připravoval půdu pro ostatní díly, které budou následovat. Jsem zvědavá, jak se osudy našich hlavních postav nakonec propojí, snad už tomu bude v dalším díle. Jedno malé plus dávám magii, kterou normálně nemusím, vysávání mízy z živých organismů mi přišlo vážně zajímavé.