Osvětimská knihovnice

Nejstatečnější je ten, kdo z bahna lágru znovu vstane. A kráčí zpříma, i když má strach. Počátkem roku 1944 v Osvětimi-Březince plápolala jiskřička naděje i uprostřed metodického barbarství. Na nejzvrácenějším místě tehdejšího světa, na dohled od továrny na smrt, byl zřízen rodinný tábor a v jeho baráku BIIb 31 škola. Obojí s Himmlerovým vědomím a v zájmu mezinárodního maskování, jaké se předstíralo už v Terezíně, odkud byli vězni deportováni až sem. Nicméně reichsführer SS ani jeho zdejší pohůnci netuší, že doslova před pekelnou bránou obíhají předměty, jež by tito fanatikové dávno spálili na hranici. Jedenatřicítka má totiž i tajnou knihovnu: osm ohmataných svazečků ukořistěných na rampě nad kusou kolejí, odkud už není cesty zpět. Jejich přechovávání znamená smrt. Čtrnáctiletá pražská Židovka Edita „Dita“ Adlerová, lágrové číslo 73305, toto blokové tajemství stráží s obdivuhodnou srdnatostí. Svěřený poklad – zeměpisný atlas, výklad dějin, učebnice, slavné romány, ba i Freudovo pojednání – chrání mnohdy přímo na těle pod mundúrem. Současně ostražitě koordinuje výstupy půltuctu knih „živoucích“: tedy šestice vzdělaných spoluvězňů, kteří malým žákům zpaměti recitují další díla jako pozdější spiklenci z Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. A zároveň Dita ze srdce doufá, že se tato osvětimská „anomálie“ udrží co nejdéle. Vždyť co bude se školou po odchodu kápa Fredyho Hirsche, jenž pro ni byl vzorem nezdolnosti ještě před okupací, kdy se spolu zocelovali na hřištích pražského Hagiboru? A proč po ní soustavně pokukuje místní řezník v bílém plášti, hauptsturmführer Josef Mengele? Statečnost Dity Polachové (1929), provdané Krausové a od roku 1949 osadnice mladého Státu Izrael, inspirovala uznávaného španělského prozaika k románové baladě, v níž citlivě proplétá její lágrové osudy se známějšími postavami osvětimského divadla hrůzy. Nacistické běsnění tuto dívku připravilo o dětství, o rodiče i o iluze, ale ani navzdory každodennímu koncentráčnickému zápasu o lidskost své poslání nevzdala. Svědectví o tom, že knihy neztratily moc ani v nejpochmurnější chvíli dějin. Nutí přemýšlet, tříbí paměť a lze s nimi aspoň pomyslně utéct za ostnatý drát nabitý tisícovkami voltů. „Zrodil se příběh. Podložený pečlivě nasbíranými fakty, pravdivý a strhující příběh, který snad žádného čtenáře nenechá chladným. Je oslavou knih, jazyka a vzdělání, hodnot, které nás dělají lidmi. (…) K některým postavám, jimiž Iturbe zaplnil svůj román, sloužili jako předobraz skuteční lidé – jako byl zapisovač Rudi Rosenberg alias Rudolf Vrba, jemuž jako jednomu z mála se podařilo z Osvětimi skutečně utéci, aby podal svědectví o hrůzách, které se tam dějí a jimž v době války nikdo nechtěl uvěřit.“ – iliteratura.cz „Na začátku románu Osvětimská knihovnice stála drobná zmínka v jiné, pozoruhodné knize kanadsko-argentinského autora Alberta Manguela Knihovna v noci. (…) Na základě jejího vyprávění pak španělský autor sepsal fascinující [prózu], která nahlíží hrůzy holokaustu z překvapivého pohledu. Nejde v ní ovšem jen o hrdinství osvětimské knihovnice. Příběh Dity Krausové se tu těsně proplétá s osudy dalších statečných lidí, které její život zásadně ovlivnily či nasvítily z jiných, nečekaných úhlů.“ – Respekt „Iturbemu se (…) podařilo vytvořit reálný obraz čtrnáctileté holčiny, která dokáže být hubatá a tvrdohlavá, aby zakryla vnitřní nejistotu. V románu je věrohodně stísněná děsivým prostředím a obstojí jen díky své povaze a pomoci blízkých. Skutečná Dita Krausová vystoupila v říjnu 2013 na knižním festivalu Tabook, kde se zúčastnila představení knihy spolu s autorem. Popisu v knize do značné míry odpovídá i ve svých více než osmdesáti letech.“ – měsíčník Host