O Pavlovi

Dlouho jsem nečetl nic tak brutálního. Hlavní linii tvoří popis obludně toxického, několik let trvajícího vztahu, v němž se „komunikace“ mezi partnery postupně scvrkla na verbální a fyzické násilí občas prokládané sexem. Vše je vylíčené do detailů a bez cenzury. Není to příjemné čtení. Jestli jste měli o člověku Pavlu Juráčkovi i po přečtení jeho deníků nějaké iluze, přijdete o ně, ale to, co autorka s ikonou československé nové vlny zažívala, si žádné zjemnění nezaslouží (nemluvě o tom, že sama k sobě je stejně přísná jako k Juráčkovi a jeho přátelům). Z pekla zakoušeného v malém jednopokojovém bytě odbíhá k obnažujícím medailonům dalších obdivovaných osobností čs. disentu a jiných emigrantů. Zároveň se snaží o Juráčkův hlubší psychologický portrét ve snaze pochopit skrze něj a svůj nezdravý vztah k němu také sebe samu. Kvůli tomu se vrací do jeho dětství v Příbrami a k jeho fixaci na matku, případně za využití psychoanalýzy a filozofie (ze které má doktorát) nachází a rozvádí pozoruhodné paralely mezi tvůrcem Případu pro začínajícího kata a reálnými i fiktivními postavami. Nejde o bulvár, pornografii nebo parazitování na slavném jménu, ale o nekompromisní podemílání mýtu o nepochopeném velkém umělci, pro který Juráček svými deníky, od začátku zamýšlenými pro budoucí generace (podle čeho se v nich stylizoval), vytvořil tak pevný základ, že jej nebude snadné narušit. Taky jsem tomu mýtu podlehl, ale zároveň jsem přesvědčen, že každého člověka, zvlášť pak takového, k němuž vzhlížíme jako k morální či umělecké autoritě, bychom měli nahlížet z různých úhlů a snažit se jej pochopit se všemi jeho rozpory a temnými stránkami, ne pouze skrze to dobré, pro co si zaslouží obdiv. Tahle kniha představuje v případě Juráčka dost důležitý korektiv.

Vyšly ve zhruba stejnou dobu a říkala jsem si, že by se mohly zajímavě doplňovat. Takže po knize o Kunderovi (J. Novák) následoval Juráček. Dle mého soudu je Dáňa Horáková dobrá spisovatelka a sakra upřímná, až se člověk místy zdráhá číst, protože si připadá trochu jako voyer. Kdysi jsem na DK napsala, že nečtu životopisné knihy proto, abych něčí život soudil, ale svůj obohatila. V tomto případě to tedy bylo hodně těžké, ať už se to týkalo PJ nebo autorky. Sama jsem tento druh sebezničující a destruktivní lásky nikdy nepoznala. Přestože se kniha nečte jako zpověď ublížené chudinky, o to častěji jsem při četbě musela přemýšlet o tom, co by tahle silná ženská dokázala, kdyby žila svůj vlastní život ( což se nakonec povedlo). Bráním se soudům, ale musím přemýšlet, zda jakákoli míra talentu (a čím je vlastně talent měřitelný?) a sebevětší genialita opravňuje kohokoli k tak asociálnímu, nepřizpůsobivému a sebedestruktivnímu chování a násilí – ať už fyzickému či psychickému. A k čemu je vlastně talent, pokud ho člověk nedokáže zúročit? „Ve mně zůstaneš. Neumím si představit, že by se někdy někomu podařilo Tě ze mne vygumovat… Ale já Tě, Pavle, nechci mít ráda! Nechci. Protože to nejde. Protože to nechceš, nepřipustíš…“ V každém případě tahle skvělá kniha klade nepřeberné množství otázek a nutí k zamyšlení. A takové knihy mám ráda. Pro mne je to další střípek do mozaiky o době totalitní – letos si mne ty knížky nějak našly – Magor, Kundera, Juráček… Každá jiná, každý jiný, všechny výborné!