Neviditelné minuty

Kolik času denně věnujeme druhým a kolik ho zbude pro nás samotné? Pro spisovatelky napříč staletími je odpověď často bolestně stejná - ty minuty pro sebe si musí doslova ukrást. A dělá se to o to hůř, když žena chce být zároveň nejen dobrá spisovatelka, ale především dobrá matka, manželka a hospodyně.  Od prvních stran se ocitáme v Domažlicích, kde se na pozadí téměř dvou staletí setkávají dva osudy - současná autorka hledající prostor pro své psaní a v roce 1845 sem přijíždějící Božena Němcová s rodinou. Nejde však jen k historickou sondu. Poncarová rozehrává intimní hru plnou vnitřních hlasů, pochybností a zrcadlení která  ukazuje, že za vnitřní svobodu bojujeme v každé době stejně těžce.  Na jedné straně knihy ožívá historická linka. Sledujeme Boženu Němcovou v době, kdy pobývala na Chodsku. Je vylíčena jako běžná  chybující žena z masa a kostí, ne jako nedotknutelná ikona z učebnic. Vidíme její vnitřní zápasy, únavu, nepochopení okolí, tíhu konvencí a neustálý boj o to, aby mohla psát a dýchat ve světě, který ženám přisuzoval jen roli poslušných manželek a matek. Na straně druhé straně stojí současná spisovatelka, která se v Domažlicích pokouší tvořit. Její linka má ale fascinující, téměř psychologický rozměr. Do mysli jí totiž vstupuje Mia, která jí zároveň ožívá pod rukama – postava, která funguje jako její alter ego, svědomí a nezávislá oponentka zároveň. Mia jí drží nekompromisní zrcadlo, nahlas vyslovuje to, co by hlavní hrdinka raději udusila v sobě, a boří hranici mezi realitou, fikcí a autorským procesem. Právě skrze tyto dialogy kniha získává obrovskou hloubku. Knihu jsem přečetla se zatajeným dechem. Ne pro její napínavost nebo dějovou zápletku. Nadchl mě tento neotřelý způsob pojetí, který mě neustále nutí přemýšlet. Autorka skvěle ukazuje, že navzdory technologickému pokroku řešíme v jádru ty samé věci – strach z odmítnutí, výčitky svědomí, když se věnujeme sami sobě, touhu po svobodném vyjádření. Neviditelné minuty nejsou jen knihou o Boženě Němcové. Jsou hlavně citlivou výzvou pro každého z nás, abychom si v dnešním shonu dokázali obhájit ty své vlastní „neviditelné minuty“.

Každá kniha Jany Poncarové přináší příběh silné ženské hrdinky. Ani u Neviditelných minut tomu není jinak. A tentokrát je to předobraz všech silných žen...Božena Němcová. Moc jsem se těšila, jak se autorka s touto výzvou "popere". A musím říct, že všechna moje očekávání byla naplněna. Není to biografie, o nějaký životopis tady vůbec nejde. Krásně se tu prolínají dvě časové linie, které ale dokládají, že ženy (nejen) spisovatelky řeší to samé, i když je dělí dvě století. Těžko říct, jestli by Boženě Němcové přinášelo potěšení žít v naší době. Doba se sice posunula, ale posunula se i společnost...? "Ještě je brzy, aby ses vracela. Nechají nás psát.Vydávají nás....Ale pořád nosíme v hlavě výčitku...." Neviditelné minuty jsou ty, které si krademe pro sebe. "Nejdůležitější ze všeho je nerezignovat na své sny ani na lásku, ať se děje cokoli."