„Nenaučíme dítě chovat se lépe tím, že ho donutíme cítit se hůře.“ O dětech žijících v ústavní péči – o dobré i špatné práci s nimi, o jejich reálných příbězích. Upřímná a surová kniha, která nehledá líbivá slova k líčení reálných situací. Jak přistupovat k dětem žijícím v ústavní péči? A jak zapadnout do kolektivu často vyhořelých vychovatelek, když jste mladý, potetovaný, s vyholenou hlavou a do své práce vkládáte vysokou míru entuziasmu a pochopení pro vyloučené, odložené a zlobivé děti? Tomáš Morávek popisuje reálné příběhy dětí, které doplňuje zkušenostmi z terénní praxe i odborným psychologickým, psychoterapeutickým a pedagogickým zázemím. V neposlední řadě autor pomáhá otevřít oči a uvědomit si, že i ten „zlý rozmazlený spratek“ má pro své špatné chování důvody. Že to může být výkřik nesouhlasu, odporu a zhnusení některými lidmi, s nimiž se dítě setkalo.