Na úsvitě nové doby

Dokonalá společenská satira své doby. Nemohla jsem odolat, abych se do kocourkova Týnce nevrátila. Humorista Jaroslav Žák obě své kritiky nastupujícího a nastoupivšího komunistického režimu - Konec starých časů (1848) i Na úsvitě nové doby (1949) - psal po "revolučním" únoru, i když zřejmě věděl, že jejich vydání se nedožije. Smutný vizionář Žák s humorem lehkého pera popsal směr, kam se v naší zemi ubírala komunistická ideologie. Kdyby byly tyto dvě Žákovy knihy vydány, nemuseli by se Čechoslováci na jaře 1968 tak divit, když naše hranice opět překročily sovětské aj. tanky. Osmačtyřicátý sic nepamatuju, a přece mi Žákem popsaný život přišel tak důvěrně známý. Až mi z toho bylo těžko na srdci. Jak je to vůbec možné, že se komunisté se svými ohlupujícími, lidského ducha ponižujícími a života zbavujícími, sadistickými metodami a páchanými zvěrstvy udrželi nejenom v Československu po celá desetiletí u moci? Kde se stala chyba? Pepův Týnec nad Lesy poskytl Žákovi ideální maloměstské prostředí pro působení reakčních, neofašistických sil bojujících s novodobými tajnými klikami, či trockistů a sokolníků se soudruhy - všechno samí sousedi, kteří se léta dobře znají. A nechybí tu ani Čína a rádoby čínská císařovna Yong. Jsme a vždycky jsem zdá se byli velmistři v nálepkování. Nelíbí se ti někdo? Označ jej za reakcionáře (dnes třeba pravdoláskaře či zástupce pražské kavárny) a můžeš jej "legitimně" ostouzet, urážet či dokonce nechat zbavit svobody. Vážně poučná a přitom vtipná (jakkoli tragická) reflexe porevoluční doby, která má v Pepově Týnci nemálo obětí. Krádeže a zabavení majetků přitom zdaleka nestačí. Milosti samozvaných soudců z lidu neujde ani vořech Flotýnek páně Kandíka, který zaútočil na profesora marxismu-leninismu Šošolku. Trest smrti pro Flotýnka však nakonec není nezbytně nutný. Korupce je totiž všemocná. Kdo by si nedal pěkně vykrmenou husičku... Vítězství pracujícího lidu? Spíše zlodějů a vrahů. Protože i těch málo zástupců tzv. krásných ideálů sprovodili ze světa také. Volby v květnu 1948 v Týnci mi připomněly mou vlastní první účast na volbách na mé bývalé základní škole, když mi bylo čerstvých 18. Nezapomenutelný zážitek. Já tehdy nemohla pochopit, proč musím za plentu, když nemám žádnou reálnou možnost volby. Tak nač ty tajnosti...? A nakonec jsem tam byla dostrkána. Masarykův lid to zase jednou projel, nepatrná naděje však zůstala. Ferdova cesta do hlubin českého lidu: "Když člověk někoho zabije, má na vybranou: buď se z té vraždy kát a podstoupit trest - a to se nikomu nechce -, nebo začít hlásat, že vražda je vlastně veliký čin, že je hrdinné a krásné vraždit a že zavraždí každého, kdo o tom pochybuje. Von má naději, že vyvraždí všechny, kdo jsou proti vraždě a přesvědčí ty ostatní, že vraždění těch, kdo neschvalují vraždu, je boj proti vraždě."

Návrat do Pepova Týnce byl velkolepý. Převrat se zdařil a místní obyvatelstvo se vypořádává s novou dobou. Staří komunisté se nestačí divit, jak rychle je noví komunisté vymetou, sociální demokraté chápou rychle, že tudy cestu vést nehodlali a reakcionáři dělají, co jim svědomí a odvaha velí. Sranda to je, ale zase ne ta velká, aby z toho nemrazilo.