Mezipřistání

Tato kniha se ke mně dostala nečekaně, ale jsem ráda, že jsem si ji mohla přečíst. Byla to pro mne zajímavá zkušenost a rozšíření čtenářského obzoru. Ačkoliv musím přiznat, že si nejsem na 100 % jistá, že správně chápu, co přesně se autor snažil sdělit. A proto je moje hodnocení lehce snížené. Je to chyba asi spíše u mne, ale tak co se dá dělat. Mezipřistání je vcelku neutěšené čtení. Rozvrácené, těžké osudy lidí, roztěkaná mysl hlavního hrdiny, nelehké osudy Gruzie jako takové. To vše se tady objevuje ve střípkovitém vyprávění hlavního hrdiny. Nečekejte úplně jednolitý děj, to tu nenajdete. Jedná se o soubor kratičkých próz (každá tak 2-5 stran), kratičkých sond do příběhu nějakého člověka (ať už hlavního hrdiny nebo někoho z jeho okolí). Jednotlivé mikropříběhy mohou pro někoho vyznívat možná trochu chaoticky - autor zde skáče ze současnosti do minulosti a zpět bez nějakého bližšího časového určení. V tomto ohledu je to pro čtenáře dost neuchopitelné - chybí tu jakékoliv časové ukotvení. Skáče se tu i z místa na místo. Tu jsme v Tbilisi na sídlišti, tu ve vzpomínkách v Banátu, tu v Čechách na dovolené, tu v Polsku na letišti. Navíc se mi zdálo, že se tu objevuje až příliš tenká hranice mezi realitou a sny, realitou a fantazií, která se ne vždy snadno rozlišovala. Netvrdím, že je to nutně špatně. To vůbec ne. Faktem ale je, že na čtenáře to klade dost vysoké nároky. A já si nejsem jistá, že jsem vše dokázala zcela plně pojmout. Ale to nutně z knihy nedělá špatný počin a určitě netvrdím, že se mi kniha nelíbila. Pojetí knihy se mi samo o sobě líbilo, ale paradoxně je také zdrojem mého "ale" - že jsem asi nedokázala mezi řádky najít vše podstatné. Co ve mně zůstane asi ještě dlouho, je motiv útěku, kdy hlavní hrdina očividně před něčím utíká. Otázka je ale proč a především před čím? A proč nenalézá ukotvení? Celkově se mi ale kniha líbila, užila jsem si a jsem ráda, že jsem se s tvorbou Matěje Hořavy mohla konečně seznámit. Za mne solidní 4 hvězdy a určitě vyzkouším i jeho předchozí knihu Pálenka.

Mám "básnickou prózu" Matěje Hořavy ráda, jeho propojení myšlenek, úvah, popisů prostředí Gruzie, brdských luk, Brna, bezejmenných blízkých osob i osudů procházejících. Takové tajemně neuchopitelné a přitom blízké... "Ale některé ty říčky už se nevynoří; některé se úplně ztratí."