Kallocain

Současný ultraprogresivní vývoj séra pravdy (dnes však již spadá pod kompetenci softwarových měst) jistě šokoval nejednoho spolučtenáře, když dlouhodobý nedostatek kvalitního testovacího materiálu (vzhledem k upadajícímu zájmu o práci v dobrovolné sebeobětovací službě) obratem nahradila alarmující prudká masová účast nejen mladých uchazečů z řad tzv. sociálně síťových fetišistů...

„Neměl snahu docílit ničeho jiného, než ženu odhalit jako nositelku soukromosentimentálních a asociálních citů, postavit ji na pranýř, jakmile by propukla v pláč nebo se dala vyvést z rovnováhy a ohradila se, ukázat na ni a prohlásit: Podívejte se, koho ještě musíme strpět mezi sebou! – Z tohoto hlediska bylo mužovo nažení nejenom pochopitelné, ale přímo chvályhodné, a souboj mezi ním a napadenou ženou dostal nový, principiální obsah.“ „Chápeš snad, že dobrého spoluvojáka nedělá neomylnost, a už vůbec ne neomylnost v takových otázkách, kde se státní etika teprve rodí. Za prvé a především je to schopnost vzdát se vlastního názoru a převzít názor správný.“ Poněkud zapadlá a neprávem opomíjená dystopie, která se, věřím, dočká jistého obnoveného zájmu, neboť autorka zde v detailu zkoumá jeden zcela nepostradatelný atribut všech myslitelných tyranií, totiž vznik konformního jedince, vynucením nezávadného, dogmatického, konformního myšlení. A právě tlak na vynucenou konformitu myšlení, tlak „ty správné, autoritativní, názory“ je v posledních letech patrný ve všech sférách společnosti, zejména pak v podobě boje s mýtickými „fake news“, bojem proti nedefinovatelným zločinům z nenávisti, mazáním názorových oponentů – „cancel culture“, manipulací s jazykem – inkluzivní projev, a samozřejmě dnes již naprosto zprofanovanou klasickou politickou korektností, vybičovanou však zcela ad absurdum. Vše jsou to zřetelné znaky odklonu od individualismu a klasického liberalismu. V knize tyranie k zajištění konformity dostává geniální prostředek – absolutní sérum pravdy. Totální kontrola myšlení, mokrý sen každého autokrata. Je to nevyřčený motiv, nicméně je natolik jasný, že ho nelze přehlédnout. Důraz na ten jediný správný, státem posvěcený, názor je zřejmý od prvních stránek v podobě vnitřních monologů protagonisty. Protagonista není příliš sympatický. Ano, má svědomí, miluje svou ženu a děti, avšak přesně v mezích dovolených a kontrolovaných státem. Časem se sice objeví pochybnosti, prasklinky v nablýskané výzbroji dogmatismu, ze „správné“ cesty však nesejde, právě naopak. Jeho proměna po získání podílu na moci je zcela předurčena jeho vlastní ideologickou čistotou. Jeho fanatismus je strašidelný – on sám žádné sérum nepotřebuje – nepodobá se ničemu, co zná a jak uvažuje svobodomyslný jedinec vychovaný ve svobodné společnosti. Častokrát jsem si při čtení říkal, že to přece musí být hraná ironie, takto přece nikdo nemůže vědomě uvažovat. Absurdní hraný idealismus – jak dlouho může jedinec vydržet tento zjevný sebeklam? Naneštěstí i dnešní světová realita ukazuje, jak krutě se v tomto mýlím a kolik že to vlastně existuje milovníků nesvobody a kolektivistického stylu řízení společnosti. Jistou syrovostí je dílko atmosférou velmi podobné Orwellově 1984, přestože, uznávám, kvalit této ikony žánru zdaleka nedosahuje – jakkoliv to pro mě nebyl důvod udělit nižší než absolutní hodnocení. Styl psaní je čtivý a příběh mě zaujal od prvních stránek, ta brutální šedivost a hrubost diktatury z textu přímo čiší. Detailně popisovaná byrokracie orazítkovaných povolení, domovních důvěrníků, státem posvěcených špehů, ale například též státem organizované zábavy, pak jen dokresluje hrůznou realitu policejního státu. Ještě jednu věc bych vyzdvihl, totiž geniálně zakomponovanou dehumanizaci protivníků, tentokrát absolutně nutné podmínky umožňující rozpoutání genocidy, zajišťující sjednocení „tyranova panství“ proti společnému, „nelidskému“, nepříteli. Autorka v jedné chvíli přesně vystihuje, ústy jedné z vedlejších postav, ten rostoucí strach, tu spirálu bez konce, klesající do stále hlubší a hlubší temnoty, do propasti beznaděje, nenávisti, násilí a smrti: „Neustále jsme zpřísňovali dozor – ale nezískali jsme pocit bezpečí, jak jsme doufali, naopak jsme čím dál bázlivější.“ Kdo tohle nevidí na dnešním Západě, je slepý. Neodpustím si obecnou poznámku. Ač dílo mělo být varování proti fašismu a nacismu, autorka jasně ukazuje základní podobnost všech tyranií, jejich původ v materiálním komunismu a kolektivismu. Přestože se nacismus a fašismus striktně vymezili proti komunismu, základní idea je stejná, absolutní opovržení individualismem, pohrdání jednotlivcem, aneb jednotlivec je zbytný a ideální příslušník nového řádu rád obětuje svůj život pro blaho kolektivu, společnosti, státu, společenské třídy, nebo dnes vyhraněné, často arbitrárně stanovené, politické identity. Všechno jsou to fundamentálně levicové myšlenkové rámce. Knihu důrazně doporučuji, silně mi připomněla dnešní polarizovanou dobu. Ne, samozřejmě nemáme absolutní sérum pravdy, přesto se zdá, že se nám tu nesvoboda myšlení, jako jakási zhoubná rakovina společnosti, opět pomalu, ale jistě rozlézá. Zakončím výzvou v duchu Solženicyna: pojďme opět nežít ve lži!