Hodiny chémie

Knihu jsem poslouchala jako audio v němčině a byla dost dobře načtená, ovšem obsahově jsem ze své strany očekávala mnohem větší nadšení. Ze začátku mi chvíli trvalo, než jsem se dokázala do příběhu Elizabeth Zottové pořádně zaposlouchat, protože mě moc nebavil. Po určité době se to sice zlomilo, ale že by se mi kniha začala líbit, tak to snad ani ne. Je v ní opravdu hodně chemie, kterou jsem před celou řadou let milovala a dokonce ji chtěla studovat, kdyby tomu osud nechtěl jinak ;-). Jenomže v této knize mne toto téma nezaujalo tak, jak jsem si představovala. A také k samotné Elizabeth jsem si nedokázala vytvořit takový vztah, abych si ji dokázala oblíbit a občas i chápat. Téměř doslova se ztotožňuji s komentářem uživatelky cabalenka hned pod tím mým, který vyjadřuje moje pocity až do té míry, že bych se mohla podepsat pod každé slovo z něj ;-). Tuto knihu tedy hodnotím poctivými čtyřmi hvězdičkami a s politováním musím konstatovat, že tentokrát se nejedná o silný příběh, jaký jsem očekávala původně...

Knížka, její příběh se tak trochu tváří jako červená knihovna. Každopádně co syčí - bublá pod povrchem, jak na sporáku v hrnci pod pokličkou, stejně tak jak v chemické laboratoři ve zkumavce, je mnohem hlubšího, silnějšího významu... Předsudky a škatulkování lidí - pohlaví, je zde popsáno někdy úsměvnou a někdy opravdu bizarní, až tragikomickou formou... Prostě zlatá šedesátá léta, nemusela být v jádru zas tak "zlatá..." Nakonec: Není všechno zlato to, co se třpytí. ; )