JAN PIVEC (*19.5.1907 - †10.5.1980) Z obsáhlého komentáře Jaroslava Švehly k původnímu LP albu 0 18 0210 "Herecký portrét Jana Pivce" vydanému Supraphonem v roce 1983 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: "Lásku k divadlu zdědil jsem po otci", vypráví JAN PIVEC o svých začátcích."Já jsem se vloudil už jako osmiletý do zákulisí Pištěkova lidového divadla na Vinohradech a tam ve spleti pomalovaných pláten, latí a prudkých světel, vdechl jsem poprvé specifický pach divadla, onu směsici klihu, barev a šminky. Tam poprvé, skrčen někde v koutku a téměř nevydechuje, viděl jsem herce, ty zázračné lidi v pestrých oblecích, s rudými rty a modrými víčky, pohybující se v nádherných komnatách. Cinknutí inspicientova zvonku stalo se pro mne nejsilnějším zážitkem chlapeckého věku, a když jsem se vytratil z divadla domů, upevňovalo se v mé omámené hlavě až nedětsky pevné rozhodnutí: Budu hercem, jedině hercem a ničím jiným!"...Potom jsme hledali spolu (s otcem, po nuceném odchodu z obchodní školy) v novinách inzeráty divadelních společností, až mne řádky: Biblická scéna přijme charakterního herce, třeba začátečníka, velké postavy", přiměly, abych se šel představit jejímu řediteli Karlu Hroudovi...Tento ředitel se svými radami:"Nepij alkohol, varuj se ženských, kterým se budeš líbit pro svůj vzrůst, a vzpomínej vždy na Hroudu, že ti dal všechno, co ti mohl dát!" byl prvou Pivcovou divadelní školou. Ne však poslední...Necelé čtyři sezóny v SND, od podzimu r. 1930 do února 1934, poskytly mladému herci prvou velkou příležitost, aby se jeho živelné, robustní herectví mohlo neobyčejně rychle rozvinout několikerým směrem v mileneckých a charakterních, komických i tragikomických rolích. Urostlý "divoch", hýřící energií a vášnivým herectvím v každém slově a pohybu na jevišti, překypující srdečným a šťavnatým humorem, ale také nevyumělkovaným, z hloubi srdce tryskajícím citem, získal si téměř naráz temperamentní a vnímavé diváky na Slovensku. Hrál česky i slovensky v činohrách a zpíval často i v operetách. Již po půldruhém roce vytváří Mefista v Goethově "Faustovi", potom ševce Šestáka v Koptových "Nejkrásnějších botách na světě", Sancha Panzu v Dykově "Zmoudření Dona Quijota" a Mercutia v Shakespearově tragedii "Romeo a Julie". Všechny tyto velké postavy, a kromě nich ještě řadu jiných rolí, ztělesňuje v necelých devíti měsících, což dokazuje jeho velkou tvůrčí sílu. Pivcovy úspěchy v Mefistovi a v dalších rolích neušly dr. K. H. Hilarovi, činohernímu šéfovi Národního divadla, a proto pozval ho k pohostinským vystoupením v Panissovi v "Malajském šípu" a v Oberonovi ve "Snu noci svatojánské". Obě hostování byla zdařilá...Pivec patřil svými 27 lety (narodil se 19.5.1907) k nejmladší generaci naší první scény, k Bechyňové, Hálkové, Poznerové, Steimarové, Šejbalové, Štěpničkové, Boháčovi, Grussovi, Neumannovi, Peškovi a Dohnalovi. Bývala to radostná představení, v nichž se sešla většina těchto mladých lidí: "Ptáci" od Aristofana, "Vítr a déšť" od Hodgese nebo "Šťastný věk" od Pugeta. S režisérem Jiřím Frejkou rozuměl si Pivec velmi dobře, nejen z generačních důvodů; zažil však také mnoho úspěchů za režie dr. Jana Bora, Alše Podhorského, Karla Dostala a Vojty Nováka. Představitel Mefista a jiných velkých rolí na Slovensku začínal na Národním divadle skromně, malými rolemi, ale získal si brzy významnou pozici mezi výrazovými individualitami starší i mladé generace.... Celé Pivcovo dílo na jevišti, ve filmu, v rozhlase a televizi svědčí o upřímném, dobrém, pracovitém člověku, který prožívá hluboce všechny klady a zápory naší doby jako ryze český, v zájmu lidskosti tvořící umělec.