Skvělá kniha, co se lehce čte a je i hodně zajímavá. Ani jsem nečekala, že mě to tak vezme. Dočteme se o pocitech vězňů, kteří čekají v Texasu na smrt, o pocitech reportérky, která je navštěvuje ve vězení a následně sleduje jejich Game Over. Dozvíme se, co jsou někteří lidé schopní říct, než odejdou ze světa. Někdy je to úsměvné, někdy smutné. Také nám sdělila i pár úsměvných historek a i to čeho jsou lidé schopni když ví, že je smrt nemine. Někdo kope kolem sebe a někdo to přijme jako věc, kterou nemůže změnit. Dále nám autorka přiblíží jaké to je, když pro jednu stranu je smrt zadostiučiněním protože dotyčný zabil jejich blízkého a pro druhou stranu začínající smutek, nad ztrátou milované osoby. Zajímavé i bylo, že někdo čeká ve frontě na smrt třeba jen 7 let, jako třeba 17 letý hoch a nebo i přes 25 let. Autorka občas přemýšlela jestli souhlasí nebo nesouhlasí s trestem smrti. A jako novinářka vlastně nemohla veřejně šířit svůj názor. Ale jakmile se smrt blízké osoby dotkla i jí, bylo skoro jasné že je PRO.

Autorka při tvorbě knihy musela mít nervy ze železa. Měla je určitě i v době, kdy nastoupila do práce redaktorky místních novin a psala články. Ne jen tak ledajaké, měly tragický až neuvěřitelný obsah. První článek napsala už ve 22 letech a týkal se veřejně popravy vězně za těžký zločin. A nebyla jediná, které byla Michella svědkem. Za jedenáct let jich bylo přes 200. Mluvila, dělala rozhovory, chodila na popravy jak do kina, pak doma psala, co viděla a slyšela. " po několika popravách mě začal rozčilovat pach z komory smrti." Tehdy teprve čtyřiadvacetiletá slečna si o všem četla deník. V soukromých záznamech odkrývá své pocity, emoce a to, co opravdu cítí, když vidí odsouzence a slyší jejich poslední slova. Součástí různých příběhů o čekání a " frontě na smrt" jsou také vzpomínky Michellina spolupracovníka Lawrence. Ten měl stejnou práci jako jeho kolegyně, ale dělal ji trochu jinak - s mnohými vězni se přátelil až do jejich konce.