Divadelní hru Maryša, realistické drama bratří Aloise (1861-1925) a Viléma (1863-1912) Mrštíků, nahrával Supraphon ve dnech 21.března až 8. května 1975 s herci Divadla Na Vinohradech. Z komentáře k původnímu 2LP albu vydanému v roce 1976: ...odpor Maryši k typickému podvolení se neměnnému zvyku a její tragický pád pramení z jejích představ o mravnosti a mravní čistotě, jež mají kořeny právě v oné společenské normě, proti které se vzepřela. Náboženství jakožto společenská ideologie je v rozporu s jejím vlastním pojetím náboženství, které má být především lidské, ne přizpůsobené praktické potřebě společnosti založené na majetkových vztazích, jak si je vykládají její rodiče. Maryša nechápe, jak mohou volat na pomoc Boha, aby ji donutili k něčemu tak nemravnému, jako je sňatek bez lásky s Vávrou. Ale jako Vávrova žena před Bohem nemůže už od svého muže odejít, aniž by se vnitřně nepošpinila. Jen smrt může zrušit manželský svazek, třebaže byl uzavřen před Bohem proti Bohu. Společenská nutnost je nadřazena chtění člověka a jedinec si vydobude tím lepší místo ve společnosti, čím víc je schopen přizpůsobit se jejím požadavkům. To vidíme v tomto dramatu na osudu ostatních ženských postav. Stařenka se nepodala a život ji dočista usmýkal. Strouhalka se podrobila, našla dokonce ve zvyku zalíbení a má za to své respektované místo ve vesnickém společenství. Lízalka je příklad ženy, jejíž asimilační schopnost byla tak velká, že se stala aktivním nástrojem nátlaku na druhé, a tím nad nimi získala nadvládu. Jen Horačka, Franckova matka, žije podle zákona lidskosti, ovšem mimo společnost. ..................... Maryša Gabriely Vránové v režii Františka Štěpánka je nejen dívka z moravské vesnice, ale především člověk, který v citové krizi prohlédne podstatu společnosti, z níž vyšel a ke které patří. Rozpor mezi vnucenou povinností a mezi citem, jenž vede k porušení řádu, se nedá řešit jinak než násilím. I když jedná ve jménu vyššího řádu, nemůže se zbavit lidské odpovědnosti. Dagmar Drašarová