Cyrano z Bergeracu

"Odkládám svůj plášť opršalý, sepnutý párem zašlých spon, a tasím kord.." Cyrano mne probodnul hned v úvodní promluvě před několika lety a doteď jsem se nevyléčila. Co chvíli nalistuju úryvek z jeho dopisů a vkládám ho naivně do úst všech mužů místo jejich typických řečiček. Na divadle si potichu šeptám scénu od scény, až na mě syčí vedlejší lóže. A marně hledám Cyrana v dnešní uspěchané době. Miluju tu knihu, ty verše, miluju Cyrana... "Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií. Tam leží on..." Jak jsem si na konci každého představení přála, aby ten trám přišpendlil k zemi Roxanu. Kolikrát jsem chtěla vyběhnout na scénu a tý naivní slepici nafackovat. Cyrano je nesmrtelný. Cyrano, milá Roxano. Cyrano, ne Christian. Ani za uhrančivý oči Vincy Péreze ne, k čertu ne.

Další ze vzpomínek .... Film s nezapomenutelným Gepardieu .... A nadčasové verše .... A kde je pravá míra ? V tom, že se oplátkou za vlivnou ochranu k vrchnosti budu pnout s vroucností břečťanu ? Lichotit příznivcům, tvářit se roztomile a věřit více lsti nežli své vlastní síle ? Ne , díky ! Raději mám svůj zpěv smích snění svobodu a chvíle o samotě , svůj zrak svůj vlastní hlas jenž patří jen mé notě svět kde bych si kdy chci na stranu klobouk dal i pro slůvko se bil či napsal madrigal nedbaje o slávu ba ani o fortunu pracoval o díle jak navštíviti lunu opravdu ze sebe měl každou myšlenku.... a třeba nejsem dub mířil vždy nahoru vždy sám a nedbaje o cizí oporu !