"Odkládám svůj plášť opršalý, sepnutý párem zašlých spon, a tasím kord.." Cyrano mne probodnul hned v úvodní promluvě před několika lety a doteď jsem se nevyléčila. Co chvíli nalistuju úryvek z jeho dopisů a vkládám ho naivně do úst všech mužů místo jejich typických řečiček. Na divadle si potichu šeptám scénu od scény, až na mě syčí vedlejší lóže. A marně hledám Cyrana v dnešní uspěchané době. Miluju tu knihu, ty verše, miluju Cyrana... "Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií. Tam leží on..." Jak jsem si na konci každého představení přála, aby ten trám přišpendlil k zemi Roxanu. Kolikrát jsem chtěla vyběhnout na scénu a tý naivní slepici nafackovat. Cyrano je nesmrtelný. Cyrano, milá Roxano. Cyrano, ne Christian. Ani za uhrančivý oči Vincy Péreze ne, k čertu ne.

Ach, lidská hlouposti!-ty v prach mě srazíš přec. Však bít se budu, bít a bít až nakonec! K lidské stránce knihy, no měla jsem chuť hlavním postavám vynadat. K božské stránce knihy-není co vytknout, to by bylo rouhání, není co doplnit, to by bylo zbytečné.