Chrám i tvrz

… skříp, zřít, vřísk, plk, plž, škrt, plsť … také jsem si vzpomněla na známé … strč prst skrz krk … Vlastně jsem ani netušila jací jsme mistři souhláskových shluků … „Všechny tyto souhláskové shluky … přispívají významnou měrou k zvukovému charakteru češtiny. Jen v nich lze hledat příčinu k tvrzení, že čeština barbarsky kupí souhlásky …“ Co vás v této knize tedy čeká? Vpravdě epochální výlet do tajů českého jazyka … „Celičká soustava souhlásek dužinatých, smyslných: č, š, ž, ř, ď, ť, ň; spolu s nezastřenou samohláskou dovedou slovu dát smyslnou pleťovost zralého plodu: děva – žena – něha – šťáva – řeka – jaro – míra – mlází – závěj – hora – jezero – lyšaj – život – tělíčko. Troufal bych si utvořit české věty, které by zvukem působily na cizince jako mluva blažených domorodců na Bali, na Tahiti, na ostrovech Fidži. Ostatně je takových vět přemnoho v české lyrice …“ Pokud máte rádi češtinu, budete hledat smysl, budete pátrat po písmenkách jež jsou češtině vlastní … a přitom se možná i trochu zasníte, třeba nad naší poetickou vzácností … kroužkovaného ů … „… často jsem si myslil, jaká je to vlastně nejtrefnější definice vlasti české: Vlast česká je tam, kde se píše u s kroužkem, chasníček s princezkou na zádech. A pořád šlapají do toho vršku, pořád a pořád – totiž: on šlape, a ona se ho drží kolem krku, milý, píte meducínu! – Kde domov můj? – Tam, kde mají v „můj“ toho chasníčka … Mít doma takovou vzácnost, jako je náš chasníček s princezkou – to zavazuje. Dejte si na nich záležet. Oni si toho zaslouží, jsouce naši, opravdu jen naši.“ … a nakonec zjistíte, to, co v hloubi duše nejspíš už dávno víte … „V mateřštině mají slova osobní náplň (zvýrazňuji já), s její rytmikou a melodií jsme od dětství sžiti; proto je nám nad jiné jazyk dražší a krásnější.“

Výpisek místo komentáře: „A tak se stává, že na mne někdy v noci přijde můra těžkého snu. Ocitám se pak kdesi v říši Matek Faustových, je tam třeskutý mráz kosmický a siná tma. A v té říši Matek bloudí vdovy a sirotkové slov a hledají chotě a rodiče. A na jejich úpěnlivé žalování – neřekli byste, jak ta slova dovedou prosit a naříkat a skučet – zjevují se přízraky slov a tvarů a řítí se jim do náručí. A vidím pak astrálně zsinalé úzké a holičky a zaječí a rozloučenou a zavolanou a usmířenou. Nebe se vítá s modrým, jež někdo z něho snesl. Kapr líbá černo, na něž byl upraven. Sloveso porouchati se shlíží ve svém otci rouchati, o němž pověděl Jungmann r. 1843, že ho není. Záporné sloveso nechati objímá svůj klad a základ cháti. Sloveso pohrdati celuje svého chotě hrdati. Zjevuje se zlá, s níž se někdo potázal. Veselá, s níž někdo přišel, smutná, s níž přišel zas druhý, vyučená, za kterou dostal třetí, pamětná, na kterou dostal čtvrtý, nepořízená, s níž odešel pátý, stejná, kterou pořád vedl šestý. Siroteček vyjukaný celuje tatíčka rodného jukati. Nemehlo tančí kolo blaženého shledání s mehlem a oddavek kráčí s oddavkami až k hvězdnému oltáři a za svědky jsou jim brýl a plíc a játro a krtina pod půlnočním nebesem a starosvati zbedný a mrlý a vrlý. Je to sen těžký, napůl touha, napůl hrůza; a když se pak probudím, je mi teskno.“ Prosté konstatování: naprostá nutnost pro každého, kdo miluje svou mateřštinu. Výpisek: „Tlak lidového úzu zjednal velkou frekvenční převahu dokonce i tvaru Češi nad tvarem Čechové – do té míry, že tvar Čechové začíná již působit strojeně a trochu archaicky. Je to případ velmi pozoruhodný, protože jde o slovo pro každého Čecha tak ústřední, přičemž ustupující široký tvar Čechové je pro náš jazykový cit obdařen majestátem národní důstojnosti, po jakém ve tvaru „Češi“ není ani památky. Dávám plně za pravdu Arnovi Novákovi, že vystoupil proti tvaru Češi v textech spisovných a nemělo by se to trpět. Jakpak mají a budou JINÍ říkat národu, který má své vlastní jméno v úctě tak malé, že zahodí nejpřirozenější mluvnický nástroj, jímž to jméno nabývá na váze a důstojnosti?“ Načež si tento národ o sedmdesát let později z pohodlnosti, lenosti a ignorance přezve svou vlast na Česko!