„Když se dívám zpátky na své dětství, nedovedu pochopit, jak jsem vůbec mohl přežít.“ Otec alkoholik, sourozenců jako much a peníze všehovšudy žádné. K tomu si přičtěte irské kulisy třicátých let minulého století a budete přibližně v obraze. Přibližně říkám proto, že jen málokdo si dneska dokáže představit, co obnášel život na okraji společnosti, a s jak tvrdou realitou museli chudí bojovat. Momentky kdy dědovi upadne miminko při veselém pohazování, nebo když děti rozeberou nosný trám na topivo, to všechno jsou situace, které může napsat jedině život sám. Andělin popel tak v sobě kloubí dvě rozdílné roviny, humornou a tragickou. V některých chvílích se prostě nedokážete přestat smát a jindy má člověk chuť zpít se do němoty, aby tu depresi rozchodil. Frank McCourt se přitom čtenáři nijak nepodbízí, ani nelituje sebe či své blízké (opomeneme-li tragicky zesnulé). Pro něj jsou to zkrátka vzpomínky na dětství, se vším hezkým, co k tomu patří. Naprosto dokonalá sonda do podstaty irské duše.

Kniha, kterou mohu číst opakovaně. Je v ní mnoho moudra i laskavého humoru. Je to poutavý příběh z nelehkého období jednoho irského chlapce a jeho rodiny. Zkrátka Andělin popel je skvostem v mé knihovně. McCourt: "Když povídám lidem, o čem ta kniha je, říkám obvykle, že je o jedné irské rodině a o jednom otci, který pije, a že spousta lidí v ní umírá na různé nemoci a že je to opravdická legrace. A oni si myslí, že jsem blázen."