Datum: 20. červenec 1944 Cíl: zabít Hitlera Klíčový muž: plukovník Claus Schenk von Stauffenberg V roce 1943 byl plukovník Claus Schenk von Stauffenberg přeložen do Berlína pod velení generála Friedricha Olbrichta, člena odbojové skupiny, která začala spřádat plán atentátu na Hitlera. Olbricht může počítat již s více než dvěma sty spiklenci z různých oblastí německé společnosti, včetně rozvědky a kontrarozvědky. Cílem je zneškodnit Hitlera, Goeringa a Himmlera, neutralizovat SS a ustanovit prozatímní vládu, která by se pokusila uzavřít mír se Západem a zastavit válku. Von Stauffenberg chce navzdory svým válečným zraněním atentát provést. Spiklenci pochybují. Bude schopen bombu aktivovat? Nakonec souhlasí, protože pochopí, že jeho invalidita je dokonalou lstí, jež nevzbudí nejmenší podezření. Plukovník von Stauffenberg se několikrát pokusí misi splnit, ale ty, jež mají zemřít, nikdy nezastihne spolu. Ideální příležitost nakonec přijde 20. července 1944. Nejvyšší velení se sejde v Hitlerově hlavním stanu u Rastenburgu. Von Stauffenberg má u sebe kufřík s anglickou výbušninou, která se aktivuje naprosto bezhlučnou chemickou rozbuškou. Vše jde jako na drátku. Sedá si vedle nacistického vůdce… Jesús Hernández (Barcelona, 1966), historik a novinář, jenž se během krátké doby stal nejprodávanějším španělským autorem knih o II. světové válce. Absolvoval studium moderních dějin a informatiky a na toto téma publikoval pět prací: 100 nejlepších příběhů II. světové války (2004), Neobyčejné činy II. světové války (2005), Záhady a tajemství II. světové války (2006), Stručné dějiny II. světové války (2006), Podivuhodné příběhy II. světové války (2007) a Vše, co je třeba vědět o I. světové válce (2007). Úspěchy, jichž tyto práce dosáhly, se promítly i do jeho výkladu obecných dějin válečnictví: Je válka! Nejlepší příběhy vojenských dějin (2005). Díky příjemnému stylu psaní, v němž se mu daří sdělovat fakta jasným a přímým novinářským jazykem, a díky hlubokým znalostem válečných událostí jsou všechna jeho díla vřele přijímána neustále rostoucím počtem čtenářů. Věděli jste, že: - na Hitlera bylo naplánováno 42 atentátů? - von Stauffenbergovi chybělo oko, pravá ruka a prsty na levé ruce? - rozdíl mezi úspěchem a selháním operace činil pouhých několik centimetrů? - brutální represe postihla asi 5 000 podezřelých včetně dětí a starých lidí? - Hitler nařídil, aby byli viníci popraveni zvláště krutým způsobem? Po aktivování bomby vyšli Stauffenberg s Haeftenem z pokoje a setkali se s generálem Buhlem a majorem von Freyendem, s nimiž odešli po cestě do budovy, kde už začala porada. Buhle a Freyend se invalidnímu plukovníkovi snažili pomoci a nést mu tašku, ten to však poněkud hrubě odmítl, že si ji raději ponese sám. Před vstupem do budovy ji však plukovník Freyendovi předal a jako pobočníka maršála Keitela jej požádal, aby jej usadil co nejblíže führerovi. Prvním důvodem bylo, že měl sám přednést zprávu, a proto by měl být führerovi co nejblíže. Pak chtěl také lépe sledovat výklad a řekl, že trochu špatně slyší. Všichni tři vešli do budovy. Byla to malá, jednopatrová stavba. Zdi byly ze sádrokartonu posíleného skelným vláknem a jednou vrstvou dřevěného obložení. Vše pak bylo pokryté neprůstřelným materiálem. Pro Stauffenbergovy záměry by bylo lepší, kdyby se porada konala v betonové stavbě, protože tlaková vlna by zůstala mezi jejími zdmi a neunikla by ven, jak se dalo předpokládat, že se stane v této chatrné budově. Před vstupem do sálu museli projít vestibulem, kde byla šatna, umyvadlo a telefonní ústředna. V šatně Stauffenberg odložil opasek, zbraň a čepici. Poté vstoupili do sálu. Generál Buhle otevřel dveře a za ním vešel Stauffenberg a Freyend. Bylo 12.37.