Některé povídky se mi líbily víc, některé méně. Nejvíc mě zaujal první a poslední příběh. Chvílemi jsem měla pocit, že čtu jinou verzi Orwellova románu 1984 (tedy příběh podobně absurdní společnosti). Kdykoliv uvidím muchomůrku, určitě si na knihu vzpomenu. Rozhodně jsem ráda, že nemusím v takové zemi žít.

Nádherně smutná ukázka absolutní totality, která panuje v KLDR. Příběhy, které napsal člověk, který doposud v tomto nemilosrdném režimu žije, jsou snad to nejvzácnější, co z této země kdy proniklo na svět. Mistrovský um tohoto autora tkví v tom, že nikdy nekritizuje přímo režim (možná s výjimkou prvního příběhu s názvem Záznam o zběhnutí). Zobrazuje "jen" pravdivé příběhy, které se udály (či se reálně mohly přihodit), a je už pak na čtenáři, zda dokáže rozlišit, co je ve skutečnosti severokorejský režim zač. Na první pohled se může zdát, že jsou příhody až příliš přitažené za vlasy, nicméně pokud si přečtete jinou knihu o tomto maličkém státu - např. knihu Mezi dvěma Kimy - zjistíte, že jsou až příliš reálně uskutečnitelné. Asi nejvíce mě zasáhly povídky Tak blízko, a přece tak daleko; Pandemonium; Muchomůrka. Všechny tyto příběhy (ale i ty zbývající) drásají člověku srdce a ukazují, že v KLDR je člověk pouze živočich, který je platný pouze dokud je k užitku.