Opravdu silný příběh,který by byl ještě silnější, kdyby ho vyprávěla sama jedna z hlavních postav, tedy žena a umělkyně Marcel Moore a ne pan spisovatel Rupert Thomson. Proti panu spisovateli nic nemám. Nemůžu mu vytknout ani to nejmenší. Napsal to upřímně a citlivě. Příběh by pak nabral úplně jiný rozměr. Byl by víc osobnější, niternější. Vztah mezi Claude a Marcel byl hodně komplikovaný. Marcel ji musela strašně milovat. Tohle bylo až nadpozemské spojení dvou osob. Jedna v druhé našla i spřízněnou duši. To je pouto, které se nedá jen tak přeseknout. Může ho přerušit až smrt.

Z celé knihy na mě nejvíce zapůsobil její úvod. Dva krásné citáty od Becketta a Solie, jimiž budou okouzleny zejména romantické duše. Čímž jsem i já podlehl a jal se číst příběh o avizované lásce dvou žen. Příběh se rozvíjí zajímavě, atmosféra okolo zapovězené lásky je uhrančivě vábivá a něžná. Postupujícím textem mé nadšení opadá a téměř dokumentaristicky vyprávěný děj začíná ztrácet na přitažlivosti. Sekvence vyprávění je sice schematicky přijatelná, ale pro mne osobně postrádá větší hloubku a citlivost, která by patrně scházet neměla. Nehodnotím zvláštnost osudů dvou skutečných historických postav. Jakákoliv osobní antipatie by znehodnotila můj pohled na román. V dnešní době určitě hodně populární téma osloví poměrně široké spektrum čtenářů. Ale já zaznamenal malou vypovídající hodnotu knihy vhledem k citlivému spojení obou žen a spíše vnímal historický rámec jejich vztahu, úskalí, jež přinášel a koneckonců i autorův vcelku monotónní styl psaní. Přiznám se, že mými prioritami i nadále zůstanou knihy, které se odvíjejí od spisovatelské fantazie a nečerpají z historických osudů lidí. Samozřejmě i taková díla dovedou pohltit, ale musí být napsána jinak, dramatičtěji a s lepší řemeslnou zručností k dané době a popisovaným postavám...